Když od hlasatele zaznělo v reproduktorech „Tomáš Mikyska jede na prvním místě!“ fanoušci hnali českého reprezentanta po trati snad ještě intenzivněji. Konečně si mohli užít vysněnou euforii a podporovat na domácím šampionátu svého závodníka na vedoucí pozici.
Bujarý řev oznamoval příjezd jejich hrdiny na stadion. Jen na chvíli diváci ztlumili hlasitost, když se chystal k první střelbě.
Střelecky to sedlo. Čeští biatlonisté ve štafetě vybojovali sedmé místo |
První rána. Trefená. Stejně jako následující čtyři.
Trumpety, jásot a povzbuzování se postaraly o oslavný koncert.
„Před startem jsem byl pořádně nervózní, protože tlak na nás je tady obrovský,“ povídal Mikyska. „Při ležce jsem pak nestřílel až tak rychle, jak bych mohl.“
BÁJEČNÁ ATMOSFÉRA. Před první střelbou mužské štafety.
Jenže rychlost nahradila přesnost, a tak si udržel pozici vpředu, ze střeleckého koberce vyrážel třetí. „Bylo to neskutečné. Divákům mohu jen poděkovat.“
Ve druhém běžeckém kole se držel ve vedoucí skupince, od trenérů si vyslechl pochvalu za úvodní položku, ambiciózně mířil za další střeleckou výzvou.
A opět ji zvládl bravurně. Dokonce jako třetí nejrychlejší.
Rozradostnil i svůj vzor Ondřeje Moravce, jenž na střelnici jeho výkony pozoroval. „Ležákové střely,“ chválil českého mladíka.
„Trochu foukalo, ale ne tak, že bych musel před střelbou něco opravovat, žádný extra vítr to nebyl. Cítil jsem se na položkách dobře,“ oznamoval Mikyska později novinářům.
S jeho slovy by nejspíš nesouhlasili Nor Sturla Holm Lägreid a Francouz Eric Perrot, které nepřesné rány vyhnaly na trestné kolo.
Zato Mikyska si mohl dál vychutnávat přední příčky.
„Jelo se mi skvěle, měli jsme vynikající lyže,“ pochvaloval si. „Počkal jsem si na nejdelší kopec, udělal přechod a všechny dojel.“
V cílové rovince si zasprintoval po boku Estonce Reného Zahkny a ačkoliv předával čtyři desetiny za ním na druhém místě, s tribunami nadšeně slavil.
„A teď už jsem úplně bez nervů! Sešlo se to, jak mělo. Celý závod jsem měl spoustu sil, nemůžu být spokojenější,“ nadšeně vyprávěl.
Krčmář: Vtáhli jsme fanoušky do závodu
„Pískej konec,“ zaznělo na střelnici u tábora českého týmu. Ovšem vzrušující závod pokračoval. A matador Michal Krčmář znovu protáhl domácí štafetu na vedoucí pozici.
V POPŘEDÍ. Michal Krčmář před Němcem Johannesem Kühnem.
„Je jen dobře, že jsme se dokázali pohybovat takhle vepředu a vtáhli fanoušky do závodu. Užívali jsme si ho všichni, my na trati i oni na tribunách,“ ujistil.
Na střelnici si s ležkou poradil s jedním dobíjením a vestoje byl neomylný, zatímco mnozí soupeři se opět trápili mnohem víc. Jen Tarjei Bö nekompromisně vrátil norskou štafetu po Lägreidově trestném kole na první místo.
Krčmář se snažil jet takticky, na trati místy i odpočíval. „Vyvážel jsem se a šetřil síly do třetího kola. Jelo se mi tak nějak zvláštně. Přišlo mi, že mám dost sil, ale zároveň jsem měl pocit, že nejedu úplně rychle. Je to dané i tím, že mistrovství je dlouhé a na jeho konci už je to nahoru dolů.“
OBROVSKÉ ODHODLÁNÍ. Michal Krčmář a jeho nejlepší výkon na tomto světovém šampionátu.
Každopádně ohromná energie, kterou vložil do závěrečného stoupání ke stadionu i do cílové rovinky před předávkou, byla ohromující. Kde se v něm takové vzepětí bere, všichni žasli.
Mareček: Spadl mi kámen ze srdce
Jonáše Marečka vyslal do třetího úseku na druhém místě se ztrátou jen 5,4 sekundy na Norsko a v Marečkově mysli rázem ožily vzpomínky na loňskou štafetu na mistrovství světa v Oberhofu.
Tehdy ji přebral na senzačním prvním místě a do cíle dorazil coby český finišman čtvrtý za třemi velikány, týmy Francie, Norska a Švédska.
Tak tedy znovu do boje s velkými jmény biatlonu. Ačkoliv... Johannes Bö, s každou stovkou metrů navyšující náskok, se snad ani nepočítá, ten závodí ve své vlastní dimenzi.
„Byl jsem dost nervózní,“ nezastíral Mareček a v duchu sám sebe přesvědčoval: Hlavně to zvládni důstojně, na trati i na střelnici.
Což se novoměstskému starousedlíkovi dařilo. „Určitě mi po mé nemoci prospěl start ve čtvrtečním singl mixu,“ sděloval. „Kdybych ho nejel, byla by to od sprintu vážně dlouhá doba bez jakéhokoliv závodu. Na zdejší úžasnou atmosféru se dá připravit jen tak, že si ji párkrát prožijete.“
Prokázal, že je zocelený. Ležku i obávanou stojku zvládl vždy s jedním velmi rychlým dobíjením. „Spadl mi kámen ze srdce. Vždyť já v posledních třech štafetách šel po stojce třikrát na trestné kolo.“
NEZKLAMAL. Jonáš Mareček zvládl třetí úsek se ctí.
Pravda, na trati mu až tak lehce nebylo. „Dokázal jsem jet stále stejné tempo, jenže vůbec mi nešlo zrychlit. Od půlky závodu jsem toho měl plné zuby. Ale na to, jak jsem se předtím cítil, jsem štafetu zvládl celkem fajn.“
Udržel Čechy v dosahu medailových pozic, předával čtvrtý 6,8 sekundy za průběžně třetím Německem a 5 sekund před pátou Francií.
Zároveň však všichni věděli, že čtvrtí s vysokou pravděpodobností nezůstanou. Tedy pokud nedojde k velkému selhání soupeřů.
Také Michal Krčmář hleděl z novinářské mixzóny na trať a říkal: „Zatím to sice vypadá hodně dobře, ale musíme být realisté. Já bych radši myslel na boj o šesté místo, které by i tak pro nás bylo skvělé.“
Ukázal se být dobrým prorokem.
Hornig: Vypnuly mi nohy
„Poslední úsek bude pro Víťu Horniga očistcem,“ zaznělo u střelnice v českém táboře.
Vítězslav Hornig sice platí za nejjistějšího střelce z reprezentace, jenže běžecky za ostatními výrazně zaostává - a skloubit jeho střelbu s kvalitním během tentokrát absentujícího Štvrteckého se bohužel nikomu nepodaří.
Postupný propad tedy následoval.
„Bylo pro moji hlavu extrémně náročné přebírat štafetu na čtvrtém místě,“ nezastíral. Rychle jej předstihl francouzský finišman Quentin Fillon Maillet a posléze i Američan Jake Brown.
Trenér Michael Málek od Horniga očekával především přesnou střelbu, což 24letý svěřenec zpočátku potvrdil. Ležku překonal bez zádrhelu a jako čtvrtý nejrychlejší.
Jenže na trati přesvědčivý nebyl... a navíc přišly dvě opravy vstoje.
„Udělal jsem hloupé chyby, které čas od času přijdou,“ litoval. „Jsem rád, že jsem je aspoň dokázal opravit a dovedl se soustředit na dobíjení.“
Z poslední položky odjížděl šestý, s náskokem 25 sekund před italským sokem Tomassem Giacomelem. A ten se hnal za ním jako chrt za kořistí, kterou prostě musí ulovit. Podobně rychle, jako se Vetle Christiansen snažil zachránit norskou čest v boji o stříbro po vlastním kolapsu na stojce a trojnásobném trestném kole.
Tělo Hornigovi najednou vystavilo stopku.
„Došly mi síly v posledním kopci. Po dlouhém sjezdu mi úplně vypnuly nohy,“ popisoval. „Vršek chtěl jet, ale už se to nepřeneslo do nohou.“
DÍKY TRIBUNÁM. Vítězslav Hornig zdraví po závodě diváky.
Nesváděl svůj běh na bolesti zad, které jej limitovaly ve vytrvalostním závodě. „Záda jsem ucítil teprve v cíli. Během jízdy jsem o nich vůbec nevěděl. Až když jsem se uvolnil ve finiši.“
Byl realista, přesto zároveň zklamaný.
„Kdybyste nám před startem řekli, že budeme sedmí, bereme to všemi deseti. Ale teď vidíme, že to mohlo být i lepší. Mrzí mě to vůči klukům. Na druhou stranu to nebyl ani úplný propadák,“ bilancoval.
Jonáš Mareček sobotní odpolední počínání celého týmu shrnoval: „Naši první dva kluci jeli výborný závod. Potom já trochu horší - a Víťa to měl těžké. Abychom objektivně měli na medaili, v současnosti tým nemáme. To by museli ostatní hodně pokazit. Někam kolem sedmého místa patříme. Takže výsledek naší výkonnosti odpovídá.“
Pak s úsměvem dodal: „Zatím.“
