Jak obtížné bylo nahodit se po emotivně náročném domácím mistrovství světa opět do závodního módu?
Musím říct, že těžké. Ještě víc než obvykle. Naštěstí jsou ty závody už taková rutina. Nejlepší je moc nad tím nepřemýšlet a dělat, na co jsem zvyklá.
Když jste však ve třetím kole hromadného závodu uháněla na prvním místě, hned vám taková situace dodala více chuti, ne?
Jo, za to jsem vážně moc ráda, že se občas mohu takhle rvát o první příčky.
Českou chvilku na čele zkazila stojka. Hromadný závod ovládla Häckiová-Grossová |
Řekla byste, že z vás po Novém Městě spadla nervozita?
Nemyslím si. Můj problém letos nebyla nervozita.
Každopádně se zdálo, že se vám v pátek i v sobotu na Holmenkollenu jede běžecky dobře.
To ano. Cítím se sice celkově hodně unavená, ale na trati to naštěstí není až tak vidět, což je pozitivní. A důležité bylo, že jsme měly konkurenceschopné lyže.
Obzvlášť na mokrém sněhu, který rozhodně nepatří k vašim oblíbeným.
Naštěstí začalo pršet až na startu, takže jsme nezmokly před závodem. Zato potom lilo fest. A hlavně, když jsme byly takhle durch promoklé, odbíhaly jsme z cíle úplně zmrzlé. To bylo trochu na houby. Ale trať se deštěm příliš nezpomalila. Jen nebylo moc vidět přes brýle.
Však jste je také v průběhu závodu odhodila.
Jasně, nemělo cenu si je nechávat.
Dvě úvodní položky vleže byly i v porovnání s chybujícími soupeřkami povedené (0-1). Pak přišla stojka a vy jste na stavu číslo 1 minula první tři terče. Podle praporků tehdy komplikoval střelbu silný vítr. Nebo byla příčinou chyb spíše špatná pozice?
Já nevím. Foukalo opravdu dost, proto se nikomu nestřílelo dobře. Ale měla jsem pocit, že jsem si na stojce začala stoupat trochu jinak než předtím a pak mi uniká ten cíl. Nejsem z toho však nějak nervózní. Prostě jsem udělala chybu v poloze.
Poslední stojka byla naopak opět relativně v pohodě.
První rána mi při ní zbytečně ulítla a po ní jsem se zase dostala do správného módu. Egil (trenér Gjelland) mi pak vysvětloval, co jsem na střelnici dělala. Ale zároveň mi řekl, že viděl z mé strany v závodě spoustu pozitivních věcí.
V součtu s 10. místem z vytrvalostního závodu vás tedy zatím Oslo naladilo do pozitivna?’
Ano. Mrzí mě, že mi vždycky jedna položka pokazí ještě lepší výsledek, ale v letošní sezoně beru i taková umístění, protože z velké části byla tahle zima velkým trápením. Zdejší závody jsou pro mě motivací, biatlon mě zase baví.
Vyhrála Švýcarka Häckiová-Grossová, která si spravila chuť po nepovedeném mistrovství světa. Jde o důkaz, že v ženském biatlonu se stále výsledky hodně přelévají ze štace na štaci.
Určitě, stačí se podívat do výsledkových listin. A je jen dobře, že to není one woman show.
Oslo bývalo v předchozích letech spojené s pohárovým finále, těsně před posezonní dovolenou. Teď vás najednou z Norska čeká ještě dlouhá cesta na dvě závěrečná pohárová kola v Severní Americe. Je to proto na psychiku jiný Holmenkollen?
Samozřejmě, že bychom byli všichni rádi, kdyby sezona končilo někde blíž než v Americe. Ale spíš je zvláštní zdejší náročný program. Vytrvalostní závod jsme tu při finále nikdy nejezdily.
I kvůli jeho odkladu jste nyní absolvovaly dva nejdelší ženské závody ve dvou dnech po sobě. Takovou kombinaci jste dlouho nezažila.
Snad jen loni v Anterselvě. Ale tady je tím těžší, že jde o poslední trimestr, který je náročný sám o sobě. K tomu si přidejte zdejší počasí a obtížné tratě. V Anterselvě je celkem jedno, jestli jedete 2,5 kilometrový okruh nebo trojku, naopak tady jde o dost zásadní rozdíl.
Co z těla nejvíc bolí?
Už všechno. I ranní zvedání z postele je obtížnější než normálně.