„Teď ještě zůstanu v Třebíči, ale příští rok bych chtěl do Prahy. Je samozřejmě lepší se udržovat jako profesionál než chodit do práce a potom jít unavený na trénink,“ říká dvaadvacetiletý atlet, jehož parádní disciplínou je vrh koulí.
Z víkendového domácího šampionátu v Plzni jste si přivezl druhé místo. Jste spokojený?
Jsem, ale já i trenér jsme počítali s tím, že už půjdu za 18 metrů. To se ovšem zatím nepovedlo. Snad to vyjde na příští republice atletů do 22 let.
Proč se vám zatím ani v jednom závodě nepodařilo osmnáctimetrovou hranici přehodit? Na tréninku jste ji přece pokořil už několikrát...
Asi za to může hlavně stres, ale už jsem na psychice začal pracovat, takže to není až tak vidět. Uvažovali jsme s trenérem i o sportovním psychologovi.
Takže oficiálně jste ještě u žádného nebyl?
Zatím jsem se s jedním bavil jen tak narychlo, pár věcí mi poradil. Doma si z toho něco zkouším. Třeba před závody si říkám, že všechno bude v pohodě a že si pojedu závody hlavně užít.
Jak moc vám v Plzni chyběla současná česká koulařská jednička Tomáš Staněk? Byť jeho přítomnost by vás zřejmě posunula až na třetí místo...
To asi jo, i když stane se, že ani Staněk nezaloží a netrefí potřebný pokus. Každopádně mi tam chyběl. A nejen mně. Ona totiž koule není zrovna divácky úplně koukatelná, takže by ji určitě oživil.
Vy jste měl nakonec jen dva platné pokusy...
Plzeňský vrhačský kruh je celkem hladký a rychlý a já se přece jen ještě bojím zrychlit. Na otočku jsem přešel teprve před nějakým rokem, a tak to technicky zatím nemám úplně urovnané.
Vrhat z otočky, to je spíš záležitost posledních let, dřív většina koulařů vrhala hlavně sunem, je to tak?
To je pravda, ale teď je víc otočkářů, protože můžou být tlustí. A jak se rozrotují, mají velkou sílu a hází daleko. Sunaři jsou vysportovaní, aby se unesli na odrazu.
Což platí i o vás, vy přece nejste žádný tlouštík...
Proto bojujeme, abych přibral.
Takže žádné omezování v jídle?
Vůbec. I když mně stejně nejde moc přibrat. Zvlášť přes léto. Mám rychlý metabolismus.
Špotákovou předčila Ogrodníková, Vondrové vyfoukla český titul Malíková |
Když budeme konkrétní, jaké jsou aktuálně vaše parametry?
Měřím kolem 190 centimetrů a vážím zhruba 112 kilo. V objemové váze mám kolem 120 a pořád rostu.
Jaký je tedy váš cíl?
Chci přibrat na objemu, ale rozumně. Abych nebyl tlustý, aby se tělo uneslo, abych měl dobrý tlak.
Být druhý v republice je určitě super, ovšem výkon zatím není příliš světový. Věříte, že i vy se jednou podíváte na některý prestižní mítink?
Pořád jsem dost mladý a na dvaadvacet let nejsou ty metry zase tak špatné. Díval jsem se, že i Staněk v mém věku dával kolem 18 metrů. Teď je mu 29 let a má český rekord. Koulaři prostě mají nejlepší výkony až tak ve dvaatřiceti.
Takže máte ještě fůru času...
Já doufám, že určitě. Rozhodně nechci zůstat na těchhle marných metrech.
Když jsem se dívala na váš profil na Facebooku, máte tam dost fotek z jízdy na koni. Jsou koně vaším největším koníčkem?
Jezdíval jsem parkur, jenže teď už mám takovou váhu, že to nejde. Akorát bych koníkoví zkazil záda. Měl jsem i vlastní kobylu, ale protože chci být profesionální atlet, prodali jsme ji. Šla do vyššího sportu a já už ji netrápím.
Bylo těžké se s ní rozloučit?
Moc, ale koníky máme doma pořád. Pořádáme i letní tábory, takže jsem s nimi neustále ve styku.
Na táborech fungujete jako vedoucí?
Dřív jsem byl, teď už spíš jen vypomáhám přítelkyni a mamce. Mimochodem, ta teď odjela se ségrami na závody v parkuru, tak jsem musel pro všechny vařit.
A všichni přežili?
(směje se) Jasně. K obědu jsem dělal zapečené těstoviny a k večeři brambory s řízkem. Na tom se nedá nic pokazit.
Věnuje se ve vaší rodině ještě někdo jiný atletice?
Starší brácha ji dřív dělal, ale časem to vzdal, protože se mu nelíbilo být tady v Třebíči neustále druhý za Pepou Ryglem. Jinak mamka hrála házenou, dokonce extraligu. Jsme sportovní rodina, ale atletiku dělám sám.
Má Třebíč kromě vás ještě nějaké další talentované vrhače?
Teď přišla jedna talentovaná holčina z Jihlavy. Jinak co se týká kluků, tak i když jsou talentovaní, přijde puberta a oni většinou skončí.
Vy jste neměl někdy chuť s atletikou praštit? Nebo jste jí propadl hned od začátku?
To spíš až na střední škole. Do té doby jsem to bral spíš, jako že rekreačně sportuju.
Když jsme si domlouvali rozhovor, mluvil jste o tom, že jste až do noci v práci. Čím se živíte?
Je to spíš brigáda, dělám v herně v kasinu. Mám to tam celé na starost, jsem barman i krupiér zároveň.
To ale asi není profese, které byste se jednou rád věnoval, nebo se pletu?Rozhodně bych chtěl dělat naplno atletiku, ale taky vím, že není zrovna finančně zajištěná, proto si dělám i masérský kurz. Takže v budoucnu bych mohl být trenér nebo třeba fyzioterapeut. A nebo budu dál pokračovat u koní. Možností je dost, jen si vybrat.
Kdo jsou vaši největší fanoušci?
Brácha a taky mamka a ségry.
Sestry jsou mladší?
Ano a obě jezdí na koních. Jedné je patnáct a druhé třináct. Ta je adoptovaná, žije s námi od tří let.
Neměl jste někdy tendence dělat mezi nimi rozdíl?
Ne. Navíc si všímáme, že když jsme naštvaní, tak právě nejmladší ségra se nám vždycky snaží zvednout náladu. Ta druhá je zrovna v pubertě, tak pořád jenom držkuje. Ale jinak provokují obě stejně. Občas se musím hlídat, abych jim neublížil. (směje se)
