S hokejem nekončí, ale jeho hráčská budoucnost je teď v mlze.
Není pochyb, že se Plekanec rozhodl správně. Hokej je v porovnání se zdravím nejbližších nicotná záležitost, a když bez práce netrpíte existenčními problémy, proč být daleko od těch, kteří vás potřebují.
Pamatuji si, jak jsme s Plekancem seděli v květnu 2013 ve stockholmském hotelu, když narychlo z Ameriky přiletěl posílit tým na MS. Jeho nemocnému otci zbývaly jen měsíce života a on dojemně vyprávěl: „Rodiče mě přivedli k hokeji, podporovali mě a jejich jediná odměna je, když mě mohou vidět na mistrovství světa a v reprezentaci.“
Vzpomínal, kterak stáli po jeho boku, když si jako kluk hrál s hokejkou a míčkem na zahradě, a říkal: „Vychovali mě, abych byl pokorný a vždycky stál nohama na zemi.“
A Plekanec stál. Ač mu velké klubové i reprezentační triumfy unikají, jeho život se zdaleka netočí jen kolem hokeje.
Ví, že lidské štěstí nepředstavují góly, trofeje a sláva. Z NHL po tisícovce zápasů odcházel i proto, aby dořešil rozvodové tahanice a nepošlapal vztah k synům. Když později pomohl Kladnu zpět do ligy, což považoval za svou povinnost, zamířil do Brna. Důvodem bylo i to, že těhotná partnerka tu měla rodinné zázemí a klid.
 |
Ve zmíněném rozhovoru mi Plekanec rovněž přiznal, že mu lidi často říkají, že zůstává nohama až příliš na zemi. Ano, nikdy neměl rád okázalost, nabubřelost. Jenže svět - nejen ten hokejový - si vás může vážit i za pracovitost, pokoru a vychování. Plekanec tyto - dnes už často výjimečné - vlastnosti má.
A nyní to opět prokázal.
