Můj nový život. Bucha vypráví o začátcích v Americe a fenoménu Messi

Před pár dny si přivstal, sedl k monitoru a vybraným novinářům vyprávěl o začátcích v Americe, pozici v týmu či fenoménu Messi, argentinské hvězdě působící v Miami.

Co jste tedy zazpíval?
Nebyla to úplně písnička, kterou bych normálně poslouchal. Ale všeobecně je známá: I Want It That Way od Backstreet Boys.

Jak to zápisné vůbec probíhalo?
V Čechách je zvykem, že se ho zúčastní jen hráči. Tady se na soustředění uspořádala velká večeře pro šedesát lidí. Osmadvacet hráčů, realizační tým, další lidé z klubu. Každý nováček si musel stoupnout na židli, něco o sobě říci a zazpívat. Nakonec se to protáhlo na tři hodiny, než na všechny došlo, nových lidí bylo hodně. Ostatní se samozřejmě bavili, trefovali se do nás vtípky.

Zdá se, že aklimatizace v novém prostředí vám netrvala dlouho.
No, bylo to náročnější, než jsem si představoval. Když tahle nabídka přišla, hned jsem do toho chtěl jít, nebylo o čem přemýšlet. Jednání probíhala nějakou dobu, úplný závěr byl logicky rychlý. Od agentury jsem uslyšel: „Je to dohodnuté, sbal si.“ A já jsem během dvou dnů opustil všechno a život zabalil do pěti tašek.

V Cincinnati vám v začátcích pomohli?
Přivítání bylo skvělé, srdečné, všichni maximálně vstřícní. Dostal jsem ujištění, že všechno bude v pohodě a klub má k dispozici lidi, kteří mi pomohou a všechno vyřídí. To byla každopádně pravda, ale na Evropana se v Americe pohlíží jinak, když o něco žádá. Řeší problémy, které rodilý Američan asi nepotká. Třeba jen založit bankovní účet je komplikované, všechno má různé limity. Za ty dva měsíce jsem to poznal do detailu. Teď už konečně bydlím, jezdím autem, dům je vybavený. A konečně mám u sebe rodinu, ta mi moc scházela.

Pavel Bucha v modrém dresu Cincinnati v zápase proti jamajskému celku Cavalier FC.

Měl jste až tak chmurné myšlenky, že byste přesunu litoval?
Hlava takhle samozřejmě někdy funguje, přijdou pochybnosti. Hlavně v tom náročném období úvodních organizačních povinností. Byl jsem dlouho od rodiny, komplikované bylo i dostat sem rodinu nebo psa. Ale bylo to jen chvilkové. Za dobu, co jsem tady, jsem hrozně rád a nelituji toho. Teď, když je všechno už hezky zajeté a všechno nám doma funguje, tak jsme tady s rodinou spokojení.

Cincinnati je tří set tisícové město na jihozápadě státu Ohio. Už jste si ho osahal?
Byli už jsme s týmem v Chicagu nebo v Charlotte, ta města jsou si celkem podobná. Ale Cincinnati je oproti nim o dost menší. Je tady centrum, ale s minimálně výškovými budovami, než si člověk s Amerikou spojí. Kolem centra jsou velké stadiony na americký fotbal, baseball, fotbal... My žijeme spíš za městem, směrem k tréninkovému centru. Takhle bydlí většina hráčů. Pětadvacet minut na východ do centra, zároveň je blízko na stadion.

Fotbalové začátky byly stejně složité jako civilní starosti?
Kdepak, v týmu je to od začátku super. Právě to mi pomáhalo překonat ty prvotní krize. Od začátku si to užívám. Myslím, že mě kluci přijali dobře, snažili se mě od prvního dne co nejvíc zapojovat do dění. Zároveň viděli, že mám snahu a jazyk v nějaké míře ovládám. Přišlo mi, že spoluhráči za mnou chodili někdy až na sílu a snažili se mě zapojovat, nutili co nejvíc mluvit. Teď musím říci, že sice nemám dokonalou angličtinu, ale za ty dva měsíce jsem ztratil jakýkoliv ostych.

Bucha poznává Ameriku. Lidé tu myslí pozitivně, takové prostředí je mi blízké

Takže už se všude dorozumíte bez potíží?
S klukama je to úplně v pohodě. Zpočátku jsem měl problém, že každý má jinou angličtinu. Jsou tu hráči z různých koutů Ameriky, z Jižní Ameriky, někteří trenéři jsou Angličané, to je zase úplně jiný přízvuk. To byla pro mě největší výzva. Po pár týdnech poznáte, že mozek pomalu přepíná a začne myslet v angličtině. V obchodě přemýšlíte, co si koupíte a už vám nenaskočí „jablka“, ale „apples“. Kolikrát teď přijdu z tréninku, chci spustit na manželku a skoro na ni začnu mluvit anglicky. (smích) Je zajímavé, jak ta hlava funguje.

Měl jste štěstí i v tom, že do základní sestavy jste zapadl vlastně okamžitě?
Hned na soustředění se mi trenéři snažili vysvětlit, co po mně chtějí. Hustili to do mě, pak se ptali, jestli toho není moc, ale že mě chtějí co nejvíc zahltit, abych navnímal, co po mně na hřišti budou chtít a jakým stylem tým hraje. Měl jsem spoustu individuálních videorozborů, od začátku to šlo na plné pecky.

Zmínil jste tréninkové centrum. Lze ho srovnat s tím, které jste zažil v Plzni?
Je to tady určitě všechno novější a o něco větší. Ale když si to pak vezmu do detailu, velký rozdíl nevidím. Plzeň má skvělé zázemí a v Česku patří k topu, asi společně se Spartou. Rozdíl je v tom, že tady v centru je všechno na jednom místě. Vyjdu schody, kde je video místnost, sejdu o patro níž a tam je obrovská posilovna, vedle místnost na regeneraci, kousek dál šatna, za ní jídelna, kde máme snídaně, obědy. Hráč má všechno pár kroků a v centru může strávit celý den. Zároveň tu funguje také tým FC Cincinnati 2, což je něco jako jejich béčko. To trénuje jen na umělé trávě, zatímco my máme k dispozici dvě travnatá hřiště v super stavu.

V Plzni jste zažil partu, která strávila hodně času i mimo hřiště. Funguje něco takového i v Cincinnati?
Tady je to spíš nastavené tak, že hráči tráví společně čas v tréninkovém centru. Někdo přijde už v půl osmé, další v osm, jsou tam od rána třeba do tří hodin. Nikam nepospíchají, po tréninku jdou na regeneraci, fyzio, pak si hodinku popovídají na obědě. Mimo hřiště se úplně nescházíme, co jsem slyšel, tak jednou dvakrát za půl roku bude společná večere ve městě. V Plzni jsme si šli někam sednout po každém zápase, to tady úplně nefunguje. (úsměv) Někteří kluci se stýkají jako rodiny, ale to i proto, že mají stejně staré děti, tak aby si hrály společně.

Pojďme k fotbalu. Jakou roli vám trenéři na hřišti dali?
Je to úplně jiné, než co jsem naposledy hrál v Plzni pod panem Koubkem. Tam jsem nastupoval ve vyšší pozici, kde jsem měl více ofenzivních úkolů, nezapojoval se až tolik do rozehrávky. Ve Viktorce se také poslední roky hrálo tak, že se bránilo jeden na jednoho. Až teď pod panem Koubkem je to víc o vyplňování prostorů. A v Cincinnati je to tak, že bránění jeden na jednoho prakticky neexistuje.

Zkuste to ještě trochu rozvést.
Hraji na pozici, kde jsme vedle sebe dva záložníci, kteří mají za úkol držet prostor před tříčlennou obranou. Hlavní úkol je, aby jeden z nás držel prostředek hřiště, abychom neotvírali velké prostory, při bránění pokryli střed vápna. Zároveň se mám zapojovat do ofenzívy, ale myslet i na případné protiútoky. Abych byl ve správném postavení, nepřebíhal akce a byl schopný po naší ztrátě brejku rychle zamezit.

Osvojil jste si požadavky trenérů rychle?
Pouštěli mi taktická videa přímo na moji pozici. Zvykal jsem si. Když jsme byli v přípravných zápasech pod tlakem, vyčítali mi, že protihráče následuji a jdu pořád s ním. Tady je to všechno o tom, abych je přepouštěl obráncům. Zpočátku jsem si říkal, že po mně vlastně skoro nic nechtějí. (smích) Že hráče nemám vůbec nabírat, o to se postarají stopeři, záběhy za obranu mě vůbec nemusí zajímat, to jen soupeře předám dál. Na to jsem si zvykal, být čistě v prostoru, snažit se sbírat odražené balony a pak se zapojovat i do kombinace.

V šesti zápasech MLS jste zatím neprohráli s třemi výhrami a třemi remízami držíte první příčku ve Východní konferenci. Jaké má klub ambice?
Nic konkrétního se nestanovilo. Jasný cíl je minimálně play off. Ale vzhledem k tomu, jak je klub nastavený po minulé sezoně, jsou tu ambice nejvyšší. Vidím na hráčích hlad a cítím z nich pořád ještě bolest z toho, že loni byli ve finále Východní konference vyřazení od Columbusu. Často o tom mluví, probírají to. Takže teď všichni chtějí, aby se play off povedlo.

Když jste na konci února v prvním kole nové sezony remizovali doma s Torontem 0:0, jak to vedení klubu vzalo?
Dlouho se řešilo, že je to velké zklamání. I fanoušci jsou zvyklí, že doma se vyhrává. Na stadionu to byl takový „opening day“, velká sláva. V klubu je to tak nastavené, že doma se boduje naplno a z venku jsou rádi za každý přivezený bod. Takže jsme sice v tabulce první, ale po těch třech remízách nikdy nálada nebyla ideální. Zároveň musím říci, že liga je strašně vyrovnaná. Každý tu může prohrát i vyhrát s každým. New England a New York City jsou teď sice na konci tabulky, ale s oběma jsme již hráli a ty zápasy byly strašně těžké.

Plzeňský Bucha bude hrát proti Messimu, přestoupil do Cincinnati

Jak se dá srovnat úroveň české nejvyšší soutěže s MLS?
MLS je úplně jiná než česká liga a úplně jiná než evropské poháry. Kvalitou takový rozdíl není. Hráči jsou tu šikovní, ve srovnání s naší ligou mají individuální kvalitu možná o něco vyšší. Ale celkově, občas mi připadá, jakoby se taktika vůbec neřešila. Zápas je opatrný prvních dvacet minut, maximálně poločas. A pak se to úplně roztrhá, často se kazí, hra se rychle přelévá z jedné strany na druhou. Rychlost hry je vyšší než u nás, ale někdy je to až hektické, zbrklé, kolikrát se hráči pouští do bláznivých akcí. Strhne se to, na to v Česku nejsme zvyklí.

Co atmosféra? Váš stadion má kapacitu okolo 25 tisíc lidí a často je vyprodáno. To si užíváte?
V Plzni také chodilo na zápasy dost lidí, ale zažil jsem některé venkovní, kde atmosféra skoro žádná nebyla. Tady je to všude super. Hraje se v obrovských arénách, naposledy jsme hráli s týmy, které se o stadion dělí s americkým fotbalem. Takže je to aréna pro 70 tisíc lidí, uzavře se horní patro a to spodní fanoušci vyprodají.

Fandí se stejně jako v Evropě?
V české lize jsou fanouškovské základny, kotle, hooligans. Chorály znějí po celé utkání. Tady je to jiné. Stadion začne žít až ve chvíli, kdy se přiblížíme k šestnáctce, kdy se rýsuje nějaká šance. To jsou pak lidé na nohou, začnou hučet. I my máme takový kotel, ale mají jeden dva pokřiky, které znějí jednou za deset minut. Ale tím, jak se tady hraje útočně a hra se stále obrací, tak je fanoušek spokojený a žije tím celý zápas. Není nuda.

Lionel Messi (vpravo) a Luis Suárez (vlevo) v objetí se spoluhráčem z Interu Miami Jordim Albou.

Hned za vámi je v tabulce Inter Miami s Lionelem Messim. Vnímáte, že na sebe a vlastně i celou soutěž strhává pozornost?
Celkově je Miami velké téma, i u nás v týmu se jejich zápasy hodně řeší. Už před sezonou spoluhráči diskutovali, jak se Interu bude dařit. A tipy se lišily. Od toho, že budou odskočení a jasně ligu vyhrají, až po názory, že jsou tam už hráči bez motivace a neuspějí. Takže to není jen o Messim, i když on je opravdu fenomén a na zápasy se lidi těší hlavně kvůli němu. Ale přivedli tam i Suaréze, jeho nejlepšího kamaráda, spekuluje se o Neymarovi, že by se ti tři dali dohromady.

Je díky tomu fotbal v Americe víc populární?
Já to zatím úplně nemohu srovnávat. Ale když jsem si o tom povídal s obráncem Nickem Hagglundem, který už je v Cincinnati dlouho, tak mi tvrdil, že za poslední dva tři roky šla MLS, co se zájmu týče, strašně nahoru. Média se fotbalu věnují daleko víc. Když si zapnete televizi, už se neříká, že tam je jen muzika a americký fotbal. I další sporty si ukrajují pozornost. A zájem o fotbal je i díky Miami a těch velkých hvězd větší.

Jako tehdy v Barceloně. Messi a Suárez oba skórovali dva góly

Za dva roky se v USA bude hrát mistrovství světa. Pokud by se vám dařilo, mohl byste mít blíž i do národního týmu, který převzal nový trenér Ivan Hašek?
Na to vůbec nemyslím. Ale když jste to takhle řekli, bylo by nádherné, kdyby se to povedlo. Určitě bych si za národní tým někdy hrozně rád v kariéře zahrál a je mi asi jedno, kde a kdy to bude. Uvidíme, třeba mi v tom tohle angažmá pomůže. Když budu předvádět dobré výkony a týmu se bude dařit, třeba by to trenéra v budoucnu mohlo oslovit. Je to motivace.

Na letošní Euro si naděje neděláte?
Nedělám, beru to realisticky. Změnil se trenér, na očích teď tolik nejsem jako v české lize. Jsem v nějakém rozkoukávacím období a zatím ani nepodávám takové výkony, abych mohl přemýšlet o reprezentaci. Iluze si nedělám.

V únoru jste opustil Plzeň na začátku zimní přípravy. Sledujete dál Viktorii a hlavně její postup do čtvrtfinále Konferenční ligy?
Samozřejmě. S některými kluky jsem v kontaktu, často si píšeme. Vím, co se v týmu děje, jak to v Plzni vypadá. Jaro začali krásně, chytli se, nastoupali na vlnu výher, tým je sebevědomý, věří si a to klukům pomohlo i v osmifinále Konferenční ligy proti Ženevě.

Pavel Bucha (vlevo) a jeho agent Viktor Kolář na stadionu Cincinnati

Sledoval jste to utkání?
Viděl jsem druhý poločas, prodloužení a penalty. Fandil, držel palce. A přiznám se, že když to kluci dotáhli do penalt, hodně jsem jim věřil. Hlavně proto, že znám skoro odmala Martina Jedličku, zažil jsem ho i v jednadvacítce. Byl jsem přesvědčený, že něco chytí. A zároveň je znát, že kluci už mají nějaké rozstřely za sebou. A třeba Choras se Šulcíkem jsou teď ve velké formě, věří si a byl jsem si skoro jistý, že penalty promění.

Může ještě Viktoria zasáhnout v domácí lize do boje o titul?
Zaznamenal jsem samozřejmě výhru nad Spartou, pro Plzeň je to úžasný výsledek. A i pro celou ligu, že se to nahoře trošku zamotalo. Viktorka bude kousat do poslední chvíle a bude zajímavé sledovat, jak se s tím Sparta se Slavií vypořádají a jak se mezi sebou přetahují.