Nemůžu se dočkat Serie A. Jak mladý učedník z Boskovic poznává fotbalový úkaz

Zblízka poznává fotbalový úkaz, který svým ofenzivním pojetím hry a výsledky jako 5:2, 6:3 nebo 4:1 udivuje svět.

Vás pro změnu možná udiví, jak to v Bergamu vypadá zevnitř. Vorlický tam předloni přišel ze Zbrojovky Brno, na tréninky chodí s „áčkem“ a letos prodloužil smlouvu do roku 2025.

Splnily se předpovědi a chodíte domů dokopaný?
V zápasech se chodí ostře, to je jasné. Zvlášť hráče jako já, kteří mají balon, tvoří hru a dávají góly, nemají obránci moc rádi. Poznal jsem to hned po pár zápasech, když jsem do Itálie přišel – dal jsem v nich dva nebo tři góly a od 4. kola jsem byl hlídaný osobně, zdvojovaný. Pak je to o chytrosti a schopnosti reagovat.

Pilujete si tuhle dovednost uniknout na tréninku?
Náš trenér Gian Piero Gasperini nám často opakuje, že nechce žádné ostré souboje. Brání se pozičně, abychom se navzájem nezranili. Jsou souboje, které vypustit nesmíte a není radno je prohrát, ale že by vás někdo na tréninku zákeřně přejel, to se neděje.

Dost fotbalistů, kteří nakoukli do ciziny, to popisuje odlišně. Jízda jako v zápasech, nikdo se s nikým nemaže, říkají o trénincích.
V každém klubu to může být jinak. Někde takové nasazení pomáhá, kluci se obouchají. Nepleťme si to s náročností a intenzitou, ta je tu obrovská. Ale zajet do někoho na tréninku? To Gasperini nechce vidět.

Jak se v Bergamu bojuje o místa?
Tady si zakládají hodně na fyzické přípravě, hodně běháme. Tam to je vidět hned. Asi dvakrát týdně máme jako součást tréninku nějaké kondiční cvičení, kde nikdo nic nevzdává a jede se na krev.

Stíháte tempo italského fotbalu?
Celé léto jsem měl na to, abych si po zranění zase zvykl, červen a červenec jsem strávil s prvním týmem. První dva týdny to bylo hodně náročné, protože tady se nesmíte zastavit. Fotbalově jsem neměl problém se ostatním vyrovnat, techniku a myšlení mám, na svoji výšku (185 cm) jsem i rychlý. Rychlostní testy mám nejlepší z celé akademie. Jen kondičně to bylo těžší. Dnes už je to v pohodě, i přípravné zápasy jsem odehrál kvalitně.

Patří vám už místo v kádru Bergama pro Serii A?
Když jsme podepisovali novou smlouvu, domluvili jsme se, že budu přeskakovat mezi áčkem a týmem Primavera, což je taková devatenáctka. Mluvili jsme sice i o tom, že bych šel v rámci Serie A někam hostovat, ale nakonec ta první varianta převážila. Zápasové vytížení mám v Primaveře, tréninky absolvuji čím dál častěji s áčkem a dál ukáže čas.

To zní ve vašem věku jako nadějný scénář.
Pořád jsem mladý kluk, navíc se mi v sedmnácti stalo nepříjemné zranění (přetržený křížový vaz) a přišel jsem o celou sezonu. Věřil jsem si, ale nikdo asi nečekal, že po takovém roce budu v přípravě s prvním týmem. Od června jsem se s Bergamem připravoval na Ligu mistrů, kam jsem sice nakonec nejel, ale byl jsem celou dobu až do odletu do Lisabonu s nimi. Nevyvíjím na sebe tlak, po takovém zranění si teď užívám každou chvíli na tréninku a při zápase.

Jak v Bergamu funguje Primavera?
Je pro hráče do 19 let, s nimiž může hrát i šest hráčů nad tuto věkovou hranici. Je propojená s áčkem. Často spolu všichni trénujeme nebo hrajeme zápas. Propojení je tam na každodenní bázi.

Zápasy hráváte Primavera proti prvnímu týmu Atalanty?
Kdo z áčka se neobjevil v utkání Serie A, hraje na následujícím tréninku zápas proti některým z nás mladších. Pak jsou zase jiné typy tréninků, kdy si trenér vybere třeba jednoho obránce a jednoho záložníka a dá je do áčka. No a pak jsou zase jiné tréninky, kde je to jedno, je potřeba jenom určitý počet hráčů, ti se rozdělí a mají zápas mezi sebou, aby měli vytížení.

Troufal jste si s touto průpravou na cestu na Ligu mistrů?
Po dlouhém zranění se mě hodně lidí ptalo, jestli si věřím. Byl jsem v pohodě. Svoje kvality znám stejně dobře jako svoje nedostatky. (úsměv) Když jsem se účastnil přípravy na utkání Ligy mistrů proti PSG a byl jsem u taktických věcí, tak jsem přemýšlel o tom, jestli do Lisabonu poletím taky. Proč ne? Samozřejmě mi došlo, že hrát nebudu, ale věřil jsem si, že v týmu zůstanu. Asi dva dny před cestou přišel trenér Gasperini s tím, že je moc rád, že s nimi jsem, ale že budu trénovat v Bergamu, abych se připravil na sezonu. Že se uvidíme v září.

Zamrzí to?
Trochu ano, ale rok jsem nehrál, a když vám trenér řekne tohle, tak to znamená, že na vás myslí. V září jsem v týmu byl znovu, přesně jak řekl.

Povzbudivý signál musel být už to, že s vámi podepsali další smlouvu, i když jste se rok léčil.
V průběhu toho roku jsem dostal dvě nabídky na prodloužení kontraktu, takže jsem nepochyboval o tom, že mám od klubu důvěru. Postarali se o mě, operaci vazů mi zařídili v Barceloně u vyhlášeného specialisty. Navrch mi pak dali pětiletou smlouvu. Měl jsem být nominovaný hned na první zápas sezony v Turíně, ale dostal jsem před ním ránu právě do operovaného kolena a to mě bohužel na dva týdny zastavilo.

Proč jste se před dvěma lety, když jste odcházel ze Zbrojovky, vypravil právě do Bergama?
Delší dobu jsem měl nabídky ze Sparty a ze Slavie. V patnácti, kdy zahraniční týmy začínají hráče sledovat, jsem měl nabídky ze spousty klubů. Mohl jsem jít do Juventusu, Interu, Liverpoolu, Dortmundu... v ten moment jsme se ale s mým realizačním týmem rozhodli pro sice ne tak velký a známý tým, u kterého jsme ale věřili, že velký v dohledné době bude. Věděli jsme, že Atalanta dnes bude tam, kde je, poznali jsme její filozofii.

Jaká je?
Jejím cílem je mít co nejvíc hráčů v profesionálním fotbale. Někomu se to podaří v Bergamu, někomu jinde. Kamarád Dejan Kulusevski, Švéd, o dva roky starší než já, šel odtud na hostování do Parmy a loni ho koupil Juventus za 40 milionů eur. Osmnáctiletý Amad Traoré šel do Manchesteru United za 30 milionů eur. Atalanta má takový plán i se mnou – dostat mě tady do áčka, nebo ze mě udělat jednoho z těchto borců. Udělat ze mě profesionálního fotbalistu. Rozhodl jsem se dobře a držím se toho dodnes.

Díky tomu jste mohl zblízka sledovat i útočnou explozi v Bergamu. Kde se v italském týmu vzalo, že dává gólů jako hokejové mužstvo?
Je to masakr, že? (usměje se) Přišel jsem do Bergama v době, kdy Atalanta zrovna prvním rokem postupovala do Evropské ligy. Jednoznačně to bylo zásluhou trenéra Gasperiniho. Je starší, ale má absolutně moderní vizi. Jeho hra je zároveň strašně praktická, jednoduchá až primitivní, ale hrozně efektivní. Měl to všechno skvěle nachystané. V dalších letech jeho rukopis zůstal a k tomu mu klub nakoupil hráče, aby zapadali do jeho systému. Máme Muriela, Zapatu, Iličiče, Gómeze, Malinovského, Pašaliče... šest hráčů je v útoku schopno sehrát zápas s Juventusem na úrovni, na jaké je Juventus. Nejsou třeba tolik známí, ale jsou na stejné úrovni. Spolupráce uvnitř klubu je skvělá. Trenér si vybere hráče do svého systému, jim ten systém sedí a takhle to dopadá.

Sedí italský fotbal, pověstný svým urputným defenzivním pojetím, tvořivým hráčům?
(úsměv) Slýchám názory českých expertů v televizi, kteří tohle o italském fotbale říkají, ale neviděl bych to tak. Taky mám ke zdejšímu pojetí pár výhrad, někdy se hraje na můj vkus až moc jednoduše, ale pro mladého hráče na naučení je to ten nejlepší fotbal, jaký může být. Mě jako kreativního záložníka nechávají na útočné polovině dělat, co chci já, a směrem dozadu mě učí věci, které mi tak nejdou. Hlavně obranu a dřív to bylo běhání. Od mládeže je tady hráč připravovaný jako dospělý. Je to taktické, ale neřekl bych, že defenzivní.

Pojem italské catenaccio, jinými slovy zanďour, se ale taky nevžil jen tak pro nic za nic, ne?
Některé týmy, s tím souhlasím, není úplně zábava sledovat. Když se ale podívám na nás, máme tři sezony po sobě nejvíc vstřelených gólů v Serii A, a nedali jsme je tak, že bychom hráli defenzivně. Tahle nálepka je spíš z minulosti, kdy byl fotbal v Itálii víc taktický. Je potřeba plnit určité principy hry dozadu, ale navrch máte hráče jako Iličič, Gómez nebo Muriel a vidíte je, že hrají s balonem, jak chtějí. Můžu to říct ze své zkušenosti.

Povídejte.
Celé dva týdny, co jsme se připravovali na Ligu mistrů a na PSG, se netrénovala taktika tak, abychom se přizpůsobili soupeři a neprohráli. Náš trenér znal ale každého jejich hráče do detailu, a my jsme se chystali na to, v jaký moment kam jde Neymar, kam Mbapé. Nebyla to přehnaná defenziva, ale taktika do detailů. Suploval jsem proti našemu áčku hru levého křídla Paříže a musím zdůraznit, že naši chlapi mají obrovskou kvalitu. Hrají specifický fotbal a je hrozně těžké proti nim hrát.

Vy píšete levou rukou, ale do míče kopete pravačkou. Nenapadá vás, jak jste na tom mohl být, kdybyste byl i ve fotbale levák?
Nejsem naštvaný za to, co nemám. Moje levá noha – na to, že jsem pravák – je hodně dobrá. Samozřejmě levých hráčů je na světě hodně málo, většinou jsou to výborní fotbalisti a hrozně dobře se na ně dívá. Leváci jsou super, třeba Iličič od nás je pro mě nejlepší hráč, co jsem zatím viděl. A to jsem pár dobrých známých fotbalistů už sledoval... Trénovat s ním každý den, nebo aspoň tak často, jak mám možnost já, je super.

Když jsme u toho, jak dobře se dívá na levonohé hráče? Snažíte se na hřišti dobře vypadat, aby se na vás dobře dívalo?
Řeknu to jednoduše: ano. Nikdo nám neříká, jak máme vypadat, jestli máme mít vlasy dlouhé, nebo krátké, ale dobře víme, že reprezentujeme klub. Víc se to samozřejmě řeší mimo hřiště než na něm. Osobně nehodnotím lidi podle toho, jak vypadají, nic to o nich nevypovídá, ale móda je mým koníčkem a sleduji ji rád. Vím o tom, že v kabině áčka bývá věšák a kdo přijde nejhůř oblečený, ten na něm svoje šaty najde. Děje se to ve spoustě fotbalových kabin a v Itálii ještě víc.

To musíte být ve svém živlu. Do Milána, města módy, to máte kousek.
Dopřeju si tu a tam něco, ale nepřeháním to. Beru to tak, že jsem pořád ten kluk z Boskovic, který byl rád, že měl jedny kopačky na dvě sezony a jedny boty na zimu i na léto. Dobře si to pamatuji. Dnes si dopřát můžu, mým sponzorem je Nike, kopačky dostávám, ale nechci se z toho zbláznit. To raději vracím péči lidem, díky kterým jsem tam, kde jsem, tedy rodině a mým nejbližším.

Z života v Bergamu asi nejlíp tušíte, co může Českou republiku v příštích dnech a týdnech čekat v souvislosti s koronavirem. Jak jde pandemie zvládnout?
Nejsem doktor ani odborník. Lidí, kteří mají k situaci co říct, je už tolik... Chápu obavy lidí, ale aby se situace nejen s koronavirem zlepšila, je potřeba podívat se na to, jak máme nastavenou společnost a jak vztahy. Je nezbytné začít od maličkostí, slušnosti a lidskosti. Jen se podívejte, jak se k sobě chováme... Koronavirus je jen další ze zrcadel, která nám ukazují, jak jsme schopni se chovat, jak přemýšlíme.

Co z toho plyne?
Věřím, že se situace co nejdřív zlepší a obecně že se všichni posuneme. Každý že začneme sám u sebe, abychom změnili naše působení na této planetě. Máme ji jen jednu.