Když posloucháte vyprávění Tilla Schumachera, trochu nechápete, že sedíte za oprýskanými zdmi stadionu pražských Bohemians. Elegantní levý obránce se dobrovolně vzdal úžasného klubu a do velkého fotbalu se zkusí prosadit oklikou.
Přes Česko.
Třikrát čtyřikrát týdně ho můžete potkat v Cafedu, což je nonstop studovna nad Václavským náměstím. Na stole položený mobil, laptop a skripta psychologie. Česky se mluvit stydí, ale rozumí výborně. Ani složité písmenko ř mu nedělá problémy. „Zrovna jsme se vrátili z Uhříněvsi, kde jsme měli trénink. Pardon za malé zpoždění,“ omluví se anglicky.
Ligu mistrů zítra večer na Slavii stihnete?
Budu se snažit. Od čtyř hrajeme pohár v Chlumci nad Cidlinou, pak budu spěchat do Edenu.
Asi je zbytečné se ptát, komu budete fandit.
Jsem nadšený, že Slavia hraje Ligu mistrů, protože zviditelňuje celý český fotbal, ale nezlobte se, moje srdce patří Borussii. Já jsem žlutočerný. Já jsem BVB.
S lístky na Ligu mistrů problém nebyl?
Stačilo zavolat na správné číslo. Vždyť jsem v BVB strávil pět a půl roku. Pořád jsem členem klubu a zůstávám věrným fanouškem. Když jsem zrovna nehrál sám, nechyběl jsem na žádném zápase.
Ještě řekněte, že jste fandil uprostřed proslulé tribuny Gelbe Wand.
No jasně! Žlutá zeď byla můj život, víkendový rituál. Vždycky jsem se těšil celý týden, že budu uprostřed toho davu.
Vlastně se nedivím.
Viděl jste to nádherné choreo před minulým zápasem s Barcelonou? Žlutý konfetový ohňostroj v jedné vteřině. Úžasné! Z té tribuny sálá neskutečná energie a já byl její součástí. Fandí se bez přestání. Lidé, kteří patří do Žluté zdi, mají Borussii navždy v srdci. Ani v nejhorších časech ji neopustí. Spousta fanoušků má po těle vytetované své hrdiny: Kloppa, Götzeho, Reuse.
A vy?
Já jsem čistý, ale chápu jejich vášeň. Ve mně se probudila, jakmile si mě Borussia vyhlédla v Essenu. Bylo mi čtrnáct, když jsem se stěhoval. Sice jen 50 kilometrů, ale stejně. Zůstal jsem sám, bez rodičů, s novou školou. Máte klučičí věk, ale musíte se chovat jako dospělák. Najednou jsem za zadkem neměl nikoho, o koho se opřít.
Navíc Borussia, to je přece veliký fotbalový pojem.
Skoro bych řekl, že v Dortmundu neexistuje jiné téma. V oknech vlají klubové šály, všechny zajímá jen fotbal. Byl to úžasný čas.
Měl jste klubové hvězdy doma na plakátech?
Asi vás překvapím. Mým vzorem byl Gareth Bale, který hrával levého beka v Tottenhamu. Obdivoval jsem, jak je kolem lajny nedostižný. Jeho hattrick proti Interu Milán v Lize mistrů jsem si pouštěl dokola.
Dotklo se vás nějak, že Borussia vyhrála Ligu mistrů půl roku před vaším narozením?
Snad tím, že jsem potkával nesmrtelné hrdiny. Michael Zorc dělá sportovního ředitele, Matthias Sammer poradce, Kale Riedle je ambasadorem, Lars Ricken koordinátorem u mládeže. Samozřejmě jsem si našel, jak krásný gól Ricken vstřelil ve finále, ale pro mě to byl boss.
Radil?
Měl dvě zásadní rady, které nám opakoval: Musíte být úspěšní, protože vítězství je součástí klubového DNA. Ale pozor, stejně důležité je, abyste hráli dobře. Když zvítězíte 1:0 a fotbal se nebude líbit, budu šťastný jen na padesát procent.
Co říkal Jürgen Klopp, když vás pozval k prvnímu tréninku?
Bylo mi šestnáct a měl jsem rozklepané nohy. Klopp mě vzal kolem ramen a povídá: Žádný stres! Moc mě mrzí, že z Dortmundu odešel. Měl jsem pocit, že se mu můj styl líbí. Uměl skvěle motivovat.
I proto na jaře vyhrál Ligu mistrů s Liverpoolem.
Moc jsem mu to přál. Jak Kloppa vidíte v televizi, takový je ve skutečnosti. Srdečný, přirozený, autentický. Většinu tréninků prostál s rukama na prsou a nechával pracovat asistenty, ale všechno vnímal. Viděl, jestli se správně posunuju, jestli se neostýchám vystřelit.
A ostýchal?
No jasně. Když kolem vás běhají Kehl, Hummels, Rues, Bender, Aubameyang, Schmeltzer.
Když vás tak poslouchám, nechápu, proč teď děláte náhradníka v Bohemce.
Kdo ví, co by se stalo, kdyby Klopp zůstal. Hrál jsem za mládežnickou reprezentaci a měl vizi, že bych se posunul výš. I Kloppův nástupce Tuchel je skvělý, jinak by teď sotva trénoval PSG, ale já se do jeho plánů nehodil.
Ale s áčkem jste trénoval, ne?
Na podzim 2016 jsem hrál i dva přáteláky. Trenér pozval sedm hráčů z juniorky a nakonec si tři nechal: Christiana Pulisice, Felixe Passlacka a Jacoba Bruun Larsena.
Byli lepší?
Kdyby byli lepší, nedělal bych v devatenáctce kapitána. Spíš měli štěstí, že se v tu dobu hodili trenérovi víc. Potřeboval je na konkrétní místa, aby zvýšil konkurenci. Někdy se holt před vámi objeví správné dveře, ale vy nenajdete správný klíč.
Závidíte těm, kteří klíč našli?
Přeju jim to. Ti kluci jsou úžasní, talentovaní, pracovití. Ani já se nevzdávám.
Zatímco Pulisic přestoupil do Chelsea, vy jste skončil v Pardubicích. Proč?
Kdybych mohl vrátit čas, nepodepíšu s Dortmundem roční profesionální smlouvu. Počkal bych. Já si tehdy věřil: Oťukáš se, uděláš velký krok, čeká tě bundesliga.
Ale?
Trenér Tuchel mě na podzim 2016 poslal do béčka, což je taky užitečná škola, ale já potřeboval hrát. Bohužel se do béčka chodil rozehrávat Korejec Park, takže jsem měl smůlu skoro celý podzim. Připadal jsem si, že jsem spadnul z nebe. Deziluze.
Pořád ale nerozumím, proč druhá česká liga?
Shodli jsme se s mým manažerem, že to zkusím. Proč taky ne. Český fotbal má dobrý zvuk a někde jsem se odrazit musel. Zahrál jsem si přátelák proti Zbrojovce a sáhla po mně Jihlava. První liga. Kdyby Jihlava nesestoupila, umím si představit, že tam kopu pořád.
Teď nehrajete ani za Bohemku. V sezoně máte jen 20 ligových minut. Neztrácíte naději?
Jsem spíš frustrovaný, ale respektuju názor trenéra. Máme výborné krajní obránce. Přišel Havel z Plzně, nalevo hraje Podaný, však i Bartek, místní legenda, musí čekat. Důležité je neztratit víru a být připravený na šanci. Fotbal je nevyzpytatelný.
Přijde váš čas?
Kdybych tomu nevěřil, tak bych fotbal asi nedělal. Nesnáším, když se ztrácí čas. Je mi teprve jednadvacet, jsem pozitivní. Ale abych k vám byl upřímný, na Dortmund už to nevidím.
I proto dálkově studujete vysokou? To nebývá obvyklé.
Mně k životu nestačí jen fotbal. Mám hodně volného času, nechci s ním plýtvat. To je moje motto, které mám doma na dveřích: „Jediné, co můžeš ztratit, je čas.“ Naše životy jsou jako hodiny, které nepřestávají tikat a pořád se posunují. Když jsi zdravý, mozek funguje, tak na sobě pracuj. To mě motivuje.
I do studia psychologie?
Mám individuální plán, učím se po večerech, malé testy dělám online. Za tři roky chci dodělat bakaláře, pak zkusím magistra. Až se po třicítce otočím, budu vědět, že mám hlavu připravenou na další život.
