Co se změnilo, že jste se po nulovém podzimu tak rozstřílel?
Asi jsem potřeboval čas, abych si zvykl na přechod z druhé do první ligy. Je to velký rozdíl. Na jaře jsem dostal trochu jinou pozici na hřišti a větší volnost, na což jsem byl zvyklý z předchozího působení ve Vlašimi. Sedlo si to a snad splácím důvěru trenérů.
Je půl sezony na aklimatizaci dost, nebo málo?
Přál jsem si, abych týmu víc pomohl už od začátku sezony. Ale asi jsem potřeboval víc času a všechno zlé je k něčemu dobré. Teď jsem se vrátil k tomu, proč mě Budějovice kupovaly.
Nesvazovala vás i nervozita? Přeci jen nové působiště, vyšší soutěž, vám ani týmu se nedařilo.
Úplně ne. Říkal jsem si, že jsem za půl roku přeci nemohl zapomenout dávat góly. Dál jsem pracoval v tréninku, soustředil jsem se na zakončení. Kdo si počká, ten se dočká. Padlo mi to tam hned ve druhém jarním kole a začal jsem dávat branek víc.
Pomáhala vám to zvládat i vaše optimistická povaha?
Jo, ale zažil jsem i horší chvíle. Nicméně snažil jsem se zůstávat pozitivní. Nejde chodit s negativní náladou do kabiny.
Co vám pomáhalo zvládat těžší momenty?
Řešil jsem to hodně s rodiči, hlavně s tátou. Nejvíc to se mnou prožívala přítelkyně Sára a byla mi velkou podporou, abych nepropadal panice. Někdy jsem si problémy nosil domů, což nemám rád, protože pak přenášíte blbou náladu na ostatní, kteří za to nemohou. Blízcí mi hodně pomohli překonat složité období.
Rozebíráte fotbal s partnerkou?
Částečně jo. Pochválí, ale umí být i kritická. Na holku fotbalu docela rozumí, až mě to trošku děsí. (směje se)
Kdy vás třeba zkritizovala?
Ona už pozná, kdy toho mám sám dost a není dobré se v tom víc šťourat. Ale třeba na podzim po prohře 0:5 v Plzni na férovku prohlásila, že to byla katastrofa od nás všech i ode mne. Nebojí se říct i něco horšího. Musím to kousnout, tím spíš když to byla pravda. Poslouchá se to od holky špatně, ale musím to přijmout a za týden vylepšit.
To už jste spolu asi déle, co?
Jo, není to týden. Začínali jsme spolu chodit v době, kdy jsem před čtyřmi pěti lety hrál třetí ligu za Vyšehrad a v 10.15 hodin nastupoval na umělce proti Admiře Praha. V té době jsem jí těžko vysvětloval, že před pěti lety jsem byl velký český talent. Ale celkově je mi velkou oporou. A často nám vymýšlí program, abych si od fotbalu v hlavě chvíli odpočinul.
Vyhovuje vám tempo života na jihu Čech?
Celkem jo. Jsem pohodář, ale nevadí mi ani hektičtější život. V Budějovicích se mi celkově líbí, nemohu proti nim říct slovo. Samozřejmě jsem si představoval, že se nám i mně osobně bude víc dařit. Ale o zájmu Dynama jsem věděl skoro celou sezonu předtím, takže jsem se na to připravoval. Na stadion chodím rád každý den.
Budějovický Jan Suchan míří do útočné akce na hřišti Sparty.
I výsledky už však dávají větší naději, ne? Znovu jste opustili poslední místo.
To ano, dýchá se lépe. Už remíza z posledního zápasu na podzim proti Bohemce nám dala naději, i když jedenáct bodů z devatenácti utkání je málo. Ale víme, že není zdaleka vyhráno. Pokusíme se vyhnout i baráži, odstup není tak velký. Nicméně je jasné, že první cíl je neskončit poslední.
A to nebýt poslední ani po základní části, protože pak byste hráli s Karvinou a Zlínem venku.
To by nebylo nic příjemného. Jedete tam pět hodin, lidi tam nejsou úplně hodní. To fakt nechceme.
Pomohl jste tomu vítěznou brankou v nastavení naposledy proti Liberci. Krátce předtím jste ale po gólu na 2:2 zažili podobné zklamání jako nedávno se Zlínem.
Nestalo se nám to poprvé. Se Zlínem i s Karvinou jsme v závěru přišli o důležité body. Říkal jsem si, že nám osud nepřeje. Ještě jsme dostali tak smolný gól. Ale naštěstí nám to tam pak spadlo. Ještě jsem nezažil takové emoce jako po vítězném gólu v 96. minutě v první lize.
Hlavně také konečně váš gól přinesl body.
Přesně tak. V kabině jsem už slýchával, ať góly nedávám, že pak stejně nebodujeme. Tak jsem rád, že jsem to otočil. Myslím, že každý viděl, jakou máme radost, jak jsme na sebe naskákali.
Na jaře se změnila i vaše pozice na hřišti. Hrajete blíž k brance, častěji střílíte. Jsou takové i pokyny trenérů?
Ano. Poslední rok ve Vlašimi jsem hrál pozici číslo deset a dal za rok patnáct gólů. Mrzelo mě, že na podzim jsem se do zakončení nedostával. Ale trenéři do mě od zimy hustí, ať střílím co nejčastěji a jsem co nejblíž k útočníkovi. Vzal jsem si to za své a sedlo mi to.
Do ligy jste vlétl v sedmnácti v Příbrami, pak si vás vytáhla Plzeň, kde jste se nikdy neprosadil. Bylo těžké to ustát v hlavě?
Jo. Zpětně bych udělal hodně věcí jinak. Ale asi to byl osud. Brzký úspěch mi zamotal hlavu. Myslel jsem si, že se celý svět točí kolem mě. Ale jsem rád, že jsem se po skoro deseti letech dokázal vrátit do první ligy. Ne každému se to povede. Vážím si šance, že lidem mohu ukázat, že výpadek byla jen moje chyba.
Aleš Matějů (vpravo) a Jan Suchan coby posily fotbalové Plzně.
Ale nevzdal jste se.
To ne, ale hledal jsem chyby všude jinde než jen u sebe. Kdybych uvěřil, že ne každý mi chce uškodit, tak jsem mohl být jinde. Měl jsem nakonec štěstí, že jsem se dostal do Vlašimi, kde mi to až neuvěřitelně sedlo. Pořád mám motivaci ukázat, co ve mně je.
Je vám osmadvacet, pořád máte značnou část kariéry před sebou.
Jasně. Jsem moc rád, že mohu hrát ligu v Budějovicích. Nicméně největší chyba je, když se fotbalista uspokojí tím, kde je. Znamená to čekání na pád dolů. Chci toho dokázat ještě víc, získávat trofeje, hrát za nejlepší kluby.
