Šibal z Prahy podmázl průvodčího, s Lorenovou v negližé předběhl konkurenci

Píše se rok 1955 a Sophia Lorenová leží v posteli nočního vlaku. Konečná stanice Stockholm, kam jednadvacetiletá stoupající hvězda světové kinematografie míří na festival Týden italského filmu. Až tam dopoledne dorazí, na nástupišti hlavního nádraží na ni nepochybně budou čekat desítky fotografů.

Všichni kromě Karyho H. Lasche, který se rozhodl, že konkurenci o několik hodin předběhne. Je teprve pět ráno, vlak projíždí kolem Nässjö asi 300 kilometrů jihozápadně od Stockholmu a fotograf v kulturních kruzích známý jen jako „Kary“ se plíží spacím vozem. Italskou celebritu se chystá probudit s fotoaparátem v ruce.

„Kary? Jsi to ty?“ ozve se najednou italsky z kupé.

„Chci tě jen vyfotit, než dorazíme do Stockholmu, kde čekají všichni ostatní,“ odpovídá jí protřelý fotograf, pochopitelně taktéž italsky.

„Jsi blázen. Jediný, kdo něco takového může vymyslet... Tak počkej, já si jen něco obleču.“

„Ne, to nedělej. V tom negližé jsi okouzlující,“ přesvědčuje Lorenovou Kary a následně ji zvěčňuje při ranní rutině. Senzační snímky italské hvězdy o několik dní později vycházejí v časopise Se a ostatní fotografové, kteří Lorenovou zachytili jen na nástupišti v obklopení fanoušků, se ptají: „Jak se mu to jen podařilo?“

„Nastoupil jsem do vlaku už v Kodani. Tak jednoduché to bylo,“ odpovídal jim protřelý fotograf na stránkách populárního magazínu, jenž lze označit za švédskou obdobu slavného Life.

19 fotografií

Pravda ovšem byla složitější. Průvodčího, jenž měl na starost zamčený vlak s italským doprovodem, údajně podplatil a s tajemníkem Lorenové se na focení předem domluvil. Seznámil se s ním totiž už před lety a pojilo je pevné přátelství. I se Sophií se znal, navíc plynně hovořil italsky.

O tom všem ale tehdy Kary H. Lasch skromně pomlčel. „Z obyčejné pravdy totiž nevznikají mýty a legendy,“ poznamenávají kurátoři výstavy ve stockholmské galerii Fotografiska, která počátkem letošního roku připravila jeho velkou retrospektivu.

Odvážný společenský chameleon

Držitelka dvou Oscarů, pěti Zlatých glóbů a ceny Grammy Lorenová nebyla jedinou hollywoodskou celebritou v portfoliu Lasche, ačkoliv jejich vztah byl skutečně výjimečný – v následujících letech byl dokonce několikrát na návštěvě u ní a jejího manžela Carla Pontiho. Lasch dokázal v nejautentičtějších okamžicích zachytit i Brigitte Bardotovou, Grace Kellyovou, Britt Eklandovou, Franka Sinatru, Pabla Picassa, Salvadora Dalího a nespočet dalších.

Jeho talent na portrétní snímky byl pověstný. K umělcům a idolům stříbrného plátna se dokázal dostat díky neobyčejné schopnosti navazovat kontakty a přirozenému šarmu. Patřil k nejvyhledávanějším fotografům své doby a v padesátých a šedesátých letech ve Švédsku neexistoval nikdo se srovnatelnými kontakty.

Prsa se jí vyvalí na stůl, bála se Lorenová. Definovala „pohled úkosem“

„Byl to odvážný společenský chameleon, který dokázal získat přístup ke hvězdám jako nikdo jiný,“ popisuje jeho profesní kvality stockholmská výstava Zlatá léta. Často se ale zapomíná, že tato pozoruhodná osobnost světové fotografie do Švédska emigrovala z Československa.

Do Skandinávie odjel před válkou

Karel Hermann Artur Wilhelm Lasch se narodil v roce 1914 v Praze. Jeho otec byl zámožný židovský továrník, matka řídila domácnost. Až do druhé světové války rodina pendlovala mezi bytem v Praze a letním sídlem v Kutné Hoře. Tu údajně Lasch označoval za své skutečné rodiště.

V dětství s ním nebylo lehké pořízení. „Miloval hudbu, ale ve švýcarském penzionátu pro děti z lepších rodin rozmlátil housle, když se nepohodl s učitelem hudby,“ napsaly o něm před lety Hospodářské noviny. Mladého Karla ovšem začala fascinovat architektura, a tak v šestnácti začal fotit.

Když Československo obsadila německá vojska, byl zrovna na prázdninách ve Švédsku. Do Prahy se znovu a naposledy podíval až v roce 1945. S rodiči už se nesetkal, zahynuli za války. Jejich majetek byl znárodněn a Karel se tak natrvalo usadil ve Skandinávii.

Laschovi se v jeho nové domovině díky jeho talentu postupem času podařilo prorazit. Ve Stockholmu založil mezinárodní vyhledávání modelek, které dodával světovým magazínům a módnímu a filmovému průmyslu. Fotil také obálky pro mezinárodní časopisy jako Popular Photography nebo Epoca. Švédové ho považují za zakladatele své „dívčí“ fotografie, tedy ženského portrétu pro populární časopisy.

Navíc si vysloužil pověst bonvivána. Sbíral extravagantní klobouky, na ulici si bezstarostně pohvizdoval árie z Mozarta a bez okolků se otáčel za každou hezkou holkou. Česko do jeho tvorby tu a tam pronikalo dál. Objektivu vystavil například skladatele Bohuslava Martinů, dirigenta Rafaela Kubelíka nebo režiséra Miloše Formana.

Jeho umělecký záběr byl velmi široký. Vedle filmového festivalu v Cannes, kam nepřetržitě dojížděl třicet let, se věnoval i cestovní a průmyslové fotografii, automobilovým závodům nebo býčím zápasům. „Je to umělec! Mistr!“ vykřikl Pablo Picasso, když viděl jeho snímky z koridy. Geraldina Chaplinová mu zase říkala „švédský Avedon“ a přirovnala ho tak k možná největšímu módnímu fotografovi všech dob.

Když v srpnu 1993 zemřel na komplikace způsobené rakovinou, zanechal po sobě archiv s asi 600 tisíci černobílých a barevných fotografií. Některé jeho snímky se po revoluci dostaly do Česka, Laschovy výstavy se pořádaly v Praze, Kolíně nebo Kutné Hoře. Ve Švédsku se jeho pozůstalosti ujala Společnost přátel Karyho Lasche, jež zároveň spravuje soukromé muzeum, jež bývalo součástí fotografova ateliéru.

V roce 2019 archiv získali Švédové Michel Hjorth a Christer Löfgren. Ti ve Stockholmu čtyři roky zajišťovali jeho uspořádání a digitalizaci. Po více než třiceti letech tak Fotografiska mohla výběr z díla vystavit. „Je to černobílá elegance zašlých padesátých let, která se setkává s barevnou paletou ze sluncem vybělených pláží Cannes,“ složila poklonu pražskému rodákovi Lisa Hydénová z této galerie.