náhledy
Nekonečné ledové pláně, stáda sobů a zaniklá železnice. Smrt Alexeje Navalného v trestanecké kolonii IK-3 opět připomněla příběh „mrtvé trati“, na jejíž stavbě v dobách pozdního stalinismu zahynuly tisíce vězňů. Nikdy nedokončenou stavbu před lety nafotila expedice projektu Gulag.cz.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Nejznámější kritik putinovského režimu zemřel 16. února v kriminále ve městě Charp. Trestanecká kolonie zde vyrostla v srpnu 1961 na základech lágru pro vězně pracující na výstavbě takzvané Transpolární magistrály.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Stalin o její výstavbě rozhodl dva roky po konci druhé světové války. Většinu dělníků - podle odhadů až 100 tisíc - tvořili vězňové.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Lidé z projektu Gulag.cz se zbytky železnice vydali zmapovat celkem třikrát. Její západní část kolem měst Salechard a Labytnangi prozkoumali na jaře roku 2011. Nezbytným pomocníkem jim přitom byl vezděchod (terénní vozidlo) značky Trekol.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Železnice měla původně propojit již existující trať z Moskvy do Vorkuty s přístavem v Obském zálivu u Mysu Kamenného. Po téměř dvou letech stavby se však zjistilo, že voda v Obském zálivu je příliš mělká a celé pobřeží je naprosto nevhodné ke stavbě hlubokomořského přístavu.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Stalin se však plánů nevzdal a nařídil železnici vést dál na východ podél severního polárního kruhu až k břehům Jeniseje do města Igarka. Stačilo nahnat do polárních bažin, tundry a tajgy další desetitisíce vězňů a stavba mohla pokračovat. Plánovaná délka tratě nyní činila 1459 kilometrů.
Autor: archiv gulag.cz
Podmínky pro stavbu byly mimořádně obtížné. Celá trať vede po území trvale zmrzlé půdy, její svrchní část však během krátkého léta roztaje a promění se v bažinatý povrch.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Trať navíc měla překročit dva sibiřské veletoky, Ob a Jenisej. Na nich nebyla plánovaná stavba mostu – v létě by dopravu zajišťovaly speciální říční trajekty, v zimě by se koleje položily na led zamrzlých řek.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Vězni pracující na trati se v zimě museli potýkat s třeskutým mrazem, v létě je trápila mračna komárů. Političtí vězni často čelili šikaně ze strany kriminálníků. Podmínky však přece jen byly lepší než v 30. letech. Absolutní prioritou už nebyla likvidace „nepřátel lidu“, ale sama stavba železnice.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Výstavba trati byla rozdělena na dvě části. Ta západní nesla oficiální pojmenování Stavba Gulagu č. 501, východní Stavba Gulagu č. 503. Ani jedna z nich nebyla nikdy kompletně zprovozněna.
Autor: archiv gulag.cz
Vzápětí po Stalinově smrti v březnu 1953 nové sovětské vedení rozhodlo, že stavba je zcela neúčelná a nechalo práce přerušit. Dnes vlaky jezdí jen po dvousetkilometrovém úseku z Čumu do Labytnangi, na kterém leží i místo Navalného posledního vězení Charp.
Autor: archiv gulag.cz
Východní část stavby byla zcela opuštěna. Podél trasy se dají dodnes najít zrezivělé lokomotivy a opuštěné pracovní tábory jako memento Stalinovy hrůzovlády.
Autor: gulag.cz
Salechard leží na západním cípu Transpolární magistrály, asi 60 kilometrů na jihovýchod od Navalného trestanecké kolonie IK-3.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Padesátitisícové město je centrem Jamalo-něneckého autonomního okruhu. Teploty v zimě tam často padají k minus čtyřiceti.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Území kolem dolního toku Obu je známé jako kraj kočovného národa Něnců.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Podle posledního sčítání lidu se k tomuto etniku hlásí asi 50 tisíc lidí. Někteří z nich se dodnes živí jako pastevci sobů.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Příslušníci tohoto severského národa se od nepaměti nazývali slovem Něnec, což v překladu znamená člověk. Dřívější ruské pojmenování Samojedi je vnímáno jako potupné. Jeho původ není jasný. Podle staré kozácké legendy vzniklo podle toho, že Něnci pojídali teplé srdce poražených nepřátel.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz
Horní povodí Obu je považováno za kolébku ugrofinských národů. Právě odsud se místní kmeny jako Něnci před několika tisíciletími vypravily přes Ural na západ, aby se postupem času staly Maďary, Estonci a Finy. Maďarům jsou jazykově nejbližší Chantové, jejichž existenci odráží třeba i název města Chanty-Mansijsk.
Autor: Štěpán Černoušek/Gulag.cz