Hamás svým arzenálem překvapil, v raketách recykluje izraelskou munici

To, že se Hamás v produkci raket výrazně posunul, naznačuje už pohled do statistik Izraelských obranných sil (IDF). Zatímco během čtyř dnů nejintezivnějšího ostřelování za války v roce 2014 odpálil přibližně šest set raket, od tohoto pondělí do čtvrtka jich bylo třikrát víc. 

Tel Aviv, Sderot, Aškelon, Jerzualém - po celém Izraeli houkají poplašné sirény, lidé i několikrát denně utíkají do krytů a při procházce v parku se vrhají na trávník. Rakety vypouštěné militantními islamisty zabily už nejméně osm lidí. Ničí domy, auta, šíří strach.

73 fotografií

Hamás nechce bezprecedentní palbou demonstrovat jen to, že se na rozdíl od konkurenčního Fatahu dokáže postavit sionistickému okupantovi se zbraní v ruce, ale i fakt, že je v produkci raket už víceméně samostatný a dokáže zasáhnout celý Izrael. 

„Z hlediska posunu vojenské technologie je to docela pozoruhodný úspěch,“ řekl listu The Washington Post odborník na raketové technologie Fabian Hinz.

Od Kassámů po Ajjáš

Izraelská vojenská přesila nad Hamásem je nezpochybnitelná. Letectvo, tanky, útočné drony - nic z toho islamistické hnutí ovládající už čtrnáct let teritorium o velikosti menšího českého okresu nemá. Přesto dokázalo, že si i ve velmi improvizovaných podmínkách dokáže opatřit účinné zbraně.

Izraelští zpravodajci odhadují, že Hamás, Islámský džihád a další militantní skupiny mohou mít v Gaze ukryto asi 30 000 raket. Nejsou řízené, palestinské bojůvky však postupem let zdokonalily jejich přesnost.

Podstatnou část z nich tvoří jednoduché rakety Kassám s doletem přibližně deset kilometrů. Jsou levné, mají však nevyzpytatelnou trajektorii a některé spadnou ještě na území Gazy. První prototyp byl odpálen před dvaceti lety během druhé intifády a dostal jméno podle ozbrojeného křídla Hamásu, Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma.

OBRAZEM: Smrtící divadlo nad Svatou zemí. Raketová palba fascinuje i děsí

Před deseti let už měl Hamás k dispozici zbraně s doletem kolem čtyřiceti kilometrů. To znamená, že s nimi dokáže ohrozit i předměstí Tel Avivu. Patří mezi ně například raketomet Fadjr-3 ráže 240 mm vyrobený v Íránu s vydatnou pomocí severokorejských expertů.

Rakety „dlouhého doletu“ dokážou zasáhnout nejen Tel Aviv, ale i Jeruzalém a mezinárodní letiště Ben Guriona. Patří mezi ně M-75 vyráběná v Gaze na základě technologií dodaných Íránem či J-80 pojmenovaná podle velitele Ahmada Džabarího, kterého v roce 2012 zabila izraelská raketa. Čísla v názvu znamenají maximální dolet.

Hamás má ve svém arzenálu i syrskou raketu M302 s doletem 180 kilometrů. Tento čtvrtek dokonce oznámil, že na letiště u Eilatu odpálil novou raketu s doletem 250 kilometrů. Střela nazvaná Ajjáš je údajně schopna zasáhnout celé území židovského státu.   

Ze statistik IDF vyplývá, že na Izrael tento týden mířilo víc raket delšího doletu než za sedmitýdenního konfliktu v roce 2014. Zatímco tehdy činily osm procent všech střel, v úterý večer, kdy Hamás odpálil 130 raket na Tel Aviv, to bylo téměř sedmnáct procent. 

„Nevíme ovšem, jestli jich Hamás má skutečně víc, nebo jestli se rozhodl nasadit to nejlepší hned na začátku,“ okomentoval tato čísla pro deník The New York Times kanadský analytik Michael Armstrong.  

Pašeráci na motorových člunech

Jak je možné, že palestinští inženýři dokážou i v podmínkách zpřísněné blokády a pod očima izraelských tajných služeb získat rakety? V minulosti byly do Gazy pašovány podzemními tunely z Egypta. Tato cesta se de facto uzavřela po roce 2013, kdy se moci chopil generál Sísí a egyptská armáda začala tunely systematicky ničit.

Střety izraelských Arabů se Židy jsou nové. V ulicích útočí lůza, říká expert

Od té doby se Hamás soustředí na rozvoj vlastní produkce. Významně mu v tom pomáhá Írán, který disponuje největším arzenálem balistických střel na Středním východě a Hamásu poskytuje technologie i know-how. „Bez podpory Íránu bychom tyto kapacity neměli k dispozici,“ přiznal před dvěma lety vůdce Hamásu v Gaze Jahja Sinwar.

Součástky, které si Palestinci nemohou vyrobit sami, putují do Gazy často přes moře. Pašeráci z přístavů v Libanonu a na Sinaji dorazí na motorových člunech k pobřeží Gazy a na dohodnutém místě shodí zatavené sudy s kontrabandem do vody. 

„Takové operace je velmi složité zastavit, nelze totiž monitorovat každý centimetr pobřeží,“ cituje portál al-Monitor ze zprávy izraelského ministerstva obrany.

Jak to v takové továrně na rakety v Gaze vypadá, ukázala loni reportáž televize al-Džazíra. Vyplývá z ní, že Hamás recykluje nevybuchlou izraelskou munici z minulých konfliktů nebo vodovodní potrubí, které v Gaze zůstalo po někdejších židovských osadách. „Je tady dost materiálu na výrobu raket na dalších deset let,“ okomentoval to Jahja Sinwar.

Naprostou většinu palestinských raket sestřelí systém Iron Dome, ale asi deset procent zachytit nedokáže. Hamás tak dobře ví, že čím víc raket odpálí, tím větší má šanci zasáhnout cíl. „Izraelský systém dokáže zvládnout jen určitý počet útoků, proto se ho snaží zahltit,“ míní Michael Armstrong.

Je to nezbytná, ale velmi drahá obrana. Jedna protiraketová střela stojí asi 35 000 dolarů, zatímco cena primitivního Kassámu je pár stovek. Iron Dome se proto aktivuje pouze ve chvíli, kdy detekuje raketu mířící do obydlené oblasti či na klíčovou infrastrukturu. 

Analytici v této souvislosti poukazují na zřejmě nejdůležitější statistiku IDF. Téměř polovina raket vypálených během tohoto týdne donutila izraelské systémy protivzdušné obrany k zásahu. To je o poznání častěji než v minulých konfliktech a naznačuje to, že palestinské rakety jsou přesnější. 

Železná klenba chrání Izrael před amatérskými raketami, ale ne zcela

A bohužel i efektivnější: zatímco před sedmi lety na jednu izraelskou oběť připadlo 1 484 palestinských raket, letos je to 142. „Stačí se podívat na množství raket, které je Hamás schopen odpálit. Na intenzitu, velikost a koordinaci jednotlivých salv. Něco takového jsme v minulosti neviděli,“ řekl listu The Washington Post analytik Ian Williams.