„Páni, mám něco fakt speciálního!“ volá americký reportér Daniel T. Brigham do radiotelefonu ve švýcarském Bernu. Ve zmatku posledních dnů druhé světové války se mu odsud právě podařilo spojit s kolegy v redakci The New York Times. Je neděle večer, 29. dubna 1945, a ranní vydání novin už se bude brzo tisknout. Ale to druhé ještě stihne – když si pospíší.
Spojenci v té době čím dál víc utahují smyčku a konec válčení, alespoň v Evropě, už je za rohem. Před pár hodinami v Itálii dokonce popravili fašistického vůdce Benita Mussoliniho. A i díky Brighamovi se celý svět brzy dozví, jak potupně diktátor, jenž si od začátku budoval kult osobnosti a image charismatického chlapáka, nakonec dopadl.
I s milenkou Clarettou Petacciovou a dalšími členy jeho suity ho zastřelili a pověsili za nohy před benzinovou pumpou na náměstí v Miláně. V tu chvíli už by jej možná opravdu nepoznala ani vlastní matka. Řadu vystavených těl nicméně někdo vyfotil. Kdo, to se dodnes neví. Dotyčný však znal Brighama a negativy snímků se mu rozhodl poslat.
Aby se zásilka k novináři do Bernu vůbec dostala, musel se autor fotografií rozjet k italsko-švýcarským hranicím, „posadit“ balíček na vlak a doufat, že dorazí do cíle. Měl štěstí. Na Brighamovi pak bylo, aby uprostřed noci vzbudil armádního cenzora, požádal ho o patřičná povolení a ještě před svítáním se za sněhové vánice vydal na zhruba dvousetkilometrovou cestu do Ženevy.
Jedině odtamtud totiž bylo možné, prostřednictvím služby Press Wireless, fotky vypravit za oceán. V newyorské redakci obrázky přijali o půlnoci tamního času, akorát včas před uzávěrkou. Balíček obsahoval dva negativy: Vůdce ležící na hromadě mrtvol a Vůdce visící spolu s ostatními hlavou dolů.
6. června 2019 |
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvSloužící noční editor Raymon H. McCaw okamžitě začal měnit podobu titulní strany. Ze získaných záběrů vybral ten s hromadou těl. „Myslím, že je to druhá nejlepší fotka letošního roku, hned po vztyčování vlajky na Iwodžimě,“ vysvětloval tehdy. „Mussolini zabit. Neslavný konec diktátora. Někdejší premiér prosil o život,“ četli si pak Američané na první straně svých oblíbených novin, zatímco zkoumali, zda je muž vyfocený z profilu opravdu italský Il Duce.
Fašisty na lešení McCaw nakonec nevyužil, o den později se však objevili třeba v britských denících a dnes jsou jedním ze symbolů duceho ponižujícího pádu. Sice trvalo víc než dvacet let, než k němu došlo, ale jakmile už začal, události nabraly rychlý – a divoký – spád.
Titulní strana britského deníku Daily Herald s fotografií zabitého fašistického vůdce Benita Mussoliniho (1. května 1945)
Zmlácený, poplivaný, pomočený, pověšený
Zakladateli fašismu, vyhozenému socialistovi, novináři a dávnému obdivovateli Mistra Jana Husa je v tu chvíli jednašedesát. Proutník s typicky vyholenou hlavou, ostrými rysy a rozmáchlými gesty už má to nejlepší za sebou. Ani Hitlerova loutková Republika Saló na severu Itálie Mussolinimu, který teprve v této době zavádí skutečnou hrůzovládu a na smrt mimo jiné posílá i svého zetě, negarantuje ochranu.
A když se dozví, že nacisté začínají vyjednávat o kapitulaci, rozrušený vyběhne z jednání s partyzány v milánském paláci. Nasedne do sporťáku Alfa Romeo, který koupil pro svou třiatřicetiletou milenku Clarettu, a i s ní se pokusí utéct. Cílem je jezero Como a pak švýcarské hranice.
Doprovází ho při tom skupina německých vojáků a když je zastaví 52. partyzánská brigáda Luigi Clerici, i on se vydává za Němce. Na sobě má uniformu prostého vojáka. Ale koho tím chce ošálit? Vždyť jeho tvář zná každý rolník, každé dítě. Sám Mussolini na tom usilovně pracoval už od chvíle, kdy se dostal k moci. A teď mu úspěšně vytvořený kult osobnosti sráží vaz.
Při kontrole ho odhalí partyzán přezdívaný Bill a okamžitě ho zadrží. Je 27. dubna 1945 a ducemu už zbývá jen pár hodin života. Překvapení Italové nejdřív nevědí, co s ním, navíc se obávají, že o svou trofej zase přijdou. Tak jako o dva roky dříve, kdy nacisté Mussoliniho vytáhli ze zajetí v horách. Na noc proto vůdce ukryjí na odlehlém statku a ráno ho pak i s Petacciovou převezou do vesničky Giulino di Mezzegra. Tam oběma nařídí, aby se postavili ke kamenné zídce u vily Belmonte, a o pár chvil později je zastřelí.
Střelcem byl pravděpodobně partyzánský velitel a komunista Walter Audisio, známý také jako plukovník Valerio. Dodnes kolem identity Mussoliniho kata kolují dohady – hlavně v Itálii, kde se s historkou o tom, jak zabili obávaného vládce země, přihlásily desítky dalších lidí. Také údajná Mussoliniho poslední slova mají nejméně pět verzí, přičemž podle jedné z nich duce žadonil o milost a sliboval celou říši. Ale to je nejspíš jen pohádka. Sám Audisio vyprávěl, že mu selhaly samopal i pistole, a tak sebral zbraň nejbližšímu spolubojovníkovi, aby mohl konečně střílet. Mladá Claretta prý vykřikla: „On nesmí zemřít!“
Plukovník Valerio její prosbu v potaz nevzal, protože jak předtím deklaroval, „byl pověřen vykonat spravedlnost pro italský lid“. Svržený diktátor padl na kolena, brada mu spadla na hrudník a jeho tělo se sesulo k zemi. Audisio měl podle svých slov pocit, že nezabíjí člověka, ale „podřadnou bytost“. Na místě zemřela i Mussoliniho milenka. V následujících hodinách hodí partyzáni obě mrtvoly na korbu dodávky, stejně jako tucet dalších mrtvých fašistů, a odvezou je zpět do Milána.
Mussolini měl pletky s italskou princeznou, naznačuje dopis jeho syna |
A to na výsostně symbolické náměstí Piazzale Loreto, kde fašisté o osm měsíců dřív před zraky veřejnosti pověsili těla patnácti zabitých bojovníků proti duceho režimu. Nenávist vůči Mussolinimu byla obrovská a nyní mohla konečně pořádně vytrysknout na povrch. Dosud lidé mrzačili jeho tvář na plakátech a fotografiích v novinách. Teď to mohli udělat doopravdy, zde na náměstí „Patnácti mučedníků“. Partyzáni přivezená těla vysypou na zem a nechají rozzuřený dav, aby dal průchod svému hněvu.
„Benito Mussolini se minulou noc vrátil do města, ve kterém se zrodil jeho fašismus. Příběh jeho pádu, zajetí a popravy není pěkný a ranní epilog zde na Piazza Loreto byl tou nejošklivější částí,“ popisuje další novinář NYT, který lynčování zesnulého autoritáře viděl z bezprostřední blízkosti a mluví o něm jako o „jednom z nejponurejších okamžiků“ svého života.
Lidé Mussolinimu nadávají, hází po něm zeleninu, kopou ho do hlavy i jinam. Mnozí po něm plivou, někteří se na muže bezvládně ležícího na hromadě mrtvol i vymočí. Jedna z místních žen pak vytáhne pistoli a postará se o to, že pokud duce až dosud nebyl mrtvý, teď už bude. „Pět ran za mých pět zavražděných synů!“ zavolá, když přestane střílet. Partyzáni v tu chvíli zasáhnou. Znetvořené fašisty pověsí za nohy před pumpou Standard Esso na rohu náměstí a ulice Buenos Aires. Tam už na ně dav nemůže.
Wehrmacht na Václaváku. Kluka z ikonické fotky zavraždili v Osvětimi |
Na fotografii vedle sebe visí fašistický poslanec Nicola Bombacci, generál Giuseppe Gelormini, duce Benito Mussolini, milenka a neúspěšná herečka Claretta Petacciová, tajemník Národní fašistické strany Alessandro Pavolini a předseda italského olympijského výboru Achille Starace, ale výčet oběšenců tím nekončí. Těla leží i na zemi pod nimi.
Duceho milenka už na sobě nemá spodní prádlo a gravitace jí neustále vyhrnuje sukni. Kněz Pollarolo brzy nemravnou podívanou zarazí a sukni ženě utáhne jejím vlastním páskem. O devětadvacet let staršího Mussoliniho prý Petacciová milovala už jako malá holka, psala mu dopisy a ač byla vdaná, do vztahu započatého díky náhodnému setkání se vrhla po hlavě. Se svým Benem pak zůstala až do smrti, přestože jí partyzáni nabízeli život.
V tehdejší Evropě byl však minimálně jeden člověk, který po stejném osudu rozhodně netoužil. Traduje se, že když se Adolf Hitler ve svém bunkru dozvěděl o Mussoliniho smrti, prohlásil: „Toto se mi nikdy nestane.“ Podle některých historiků byl nicméně k sebevraždě odhodlán tak jako tak. Než se i se svou chotí Evou Braunovou zabil a svými věrnými nechal spálit, do své poslední vůle napsal, že si nepřeje „padnout do rukou nepřítele, jenž by si vynutil nové divadlo organizované židy pro pobavení svých hysterických mas“.
Adolf Hitler (vpravo) a Benito Mussolini při schůzce v roce 1938 v Mnichově
Když Mussoliniho na příkaz americké armády konečně sundali, obličej měl až nelidsky oteklý. V márnici jej i přesto armádní fotograf ještě naaranžoval do rádoby romantické pózy, jak leží v objetí s Petacciovou. Pak oba pohřbili do neoznačeného hrobu na hřbitově v Miláně. Místo duceho posledního odpočinku se však utajit nepodařilo, a tak mu hrob pravidelně ničili antifašisté. A to až do chvíle, než Mussoliniho zbývající příznivci hrob otevřeli, ostatky omyli a odvezli je neznámo kam.
Skoro na čtyři měsíce se po Mussolinim slehla zem, píše portál History s tím, že se nakonec našel v klášteře za městem. Ostatky zabavila policie. Další dekádu pak lokaci duceho hrobu tajila italská vláda. Až v roce 1957 se tehdejší italský premiér Adone Zoli ve snaze zajistit si hlasy krajně pravicových voličů rozhodl odevzdat Mussoliniho kosti jeho vdově Rachele. Ta byla celou dobu jeho právoplatnou manželkou, navzdory všem jeho avantýrám, a povila mu pět dětí. Svého muže nakonec uložila do rodinné hrobky v Predappiu, kde se syn kováře a učitelky Benito Mussolini kdysi narodil.
Roku 1966 se do Itálie navrátil i poslední kousek nejdřív milovaného a pak zavrženého vůdce. Zkoumaný vzorek Mussoliniho mozku vdově poslali Američané poté, co ho otestovali na syfilis. Výsledky na přítomnost této sexuálně přenosné choroby byly neprůkazné. Jako první o ní přitom údajně začal mluvit sám Mussolini. Chtěl totiž působit jako neodolatelný svůdník a ještě větší lovec žen, než jakým doopravdy byl.
