Vítězná astrofotografie února: kometová královna oblohy v souhvězdí Labutě

Během těchto procesů, na rozdíl od horké sopečné aktivity klasického vulkanismu, dochází k výronům hmoty chladné. Ta se dostává na povrch skrze teplem roztavenou krustu komety.

O mohutnosti těchto výbuchů podle Astronomického ústavu AV ČR svědčí například zjasnění z 20. července 2023, kdy bylo do okolí jádra komety vyvrženo asi 10 miliard kilogramů materiálu. Kometa projde po 70 letech přísluním 21. dubna 2024.

Ve středověku budily hrůzu

Astronomický ústav AV ČR v tiskové zprávě doplnil, že vlasatice, tedy komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. „Možná více se o ně zajímali panovníci. Již zjev jasných komet na obloze, s ohonem zakřiveným do tvaru šavle, vedly k otázkám, zda nemohou předpovídat výsledky důležitých bitev,“ uvedl dále Pavel Suchan z Astronomického ústavu AV ČR.

Podle něj v daném případě však hrály obojakou roli – jednoho panovníka potěšily, druhého, toho, který prohrál, naopak zklamaly. „Dnes již víme o kometách mnohem více než naši předkové, ovšem i tak nám ještě mnohá tajemství skrývají,“ doplnil Suchan.

Z koníčka se stala vášeň. Nestor astronomie by slavil pětadevadesát

Zásobárnou kometárních jader jsou podle něj vzdálené oblasti Sluneční soustavy, nazývané Oortův oblak. „Jejich vcelku poklidný život zde občas naruší nedaleký průchod blízké hvězdy nebo třeba jen prachového či plynného mračna. Díky slabému působení sluneční gravitace v těchto dálavách je tak i poměrně slabý impuls schopen vnést do pohybu těchto zatím neaktivních těles jistý chaos,“ popsal dále Suchan s tím, že některá z nich pak zamíří do nitra Sluneční soustavy.

Známá svými častými zjasněními

Současně uvedl, že zde se pak působením gravitačních vlivů Slunce, ale i zejména velkých planet, stane slunečním zajatcem, aby se mohla stát ozdobou nebe.

„K tomu se však musí dostat dostatečně blízko k naší centrální hvězdě, aby došlo k jejímu zahřátí a uvolnění materiálu z jádra komety. Ten pak vytvoří plynný obal zvaný koma či dokonce kometární ohon. A vzniká kometa či postaru vlasatice,“ přiblížil dále.

Jednu královen oblohy objevil 12. července 1812 francouzský astronom Jean-Luis Pons. Druhá polovina jejího označení nese jméno britského astronoma Williama Roberta Brookse, který kometu znovuobjevil 2. září 1883 a zjistil, že se jedná o kometu objevenou Ponsem v roce 1812.

„Ovšem tato pozorování nebyla úplně první. V roce 1385 byla pozorována například v Číně v období dynastie Ming a také v Evropě. V lednu 1454 ji pozoroval italský astronom, kartograf a matematik Paolo dal Pozzo Toscanelli. A pravděpodobně byla zaznamenána i v letech 1668, 1313 a dokonce snad i v čínských záznamech ze září 245,“ pokračoval Suchan.

Vesmír jednou skončí, může se to stát i teď najednou, říká šéf planetária

Kometa je podle jeho slov známá svými častými zjasněními, způsobenými kryovulkanickými výbuchy v jejím tělese. Během těchto procesů, na rozdíl od horké sopečné aktivity klasického vulkanismu, dochází podle Suchana k výronům hmoty chladné.

„Ta se dostává na povrch skrze teplem roztavenou krustu komety. O mohutnosti těchto výbuchů svědčí například zjasnění z 20. července 2023, kdy bylo do okolí jádra komety vyvrženo asi 10 miliard kilogramů materiálu,“ uvedl dále.

Masivní horká hvězda

A nyní tuto kometu, která projde po 70 letech přísluním 21. dubna 2024, vyfotografoval astrofotograf Jan Beránek z Amsterodamu. Kometa se v dané době nacházela v souhvězdí Labutě a tak mimo jasně nazelenalé komy a zatím ještě slabého ohonu na snímku nalezneme jednak načervenalé pozadí vodíkových mlhovin a temných mračen nalézajících se v této oblasti, jednak i další objekty.

„Zmiňme zejména namodrale zářící reflexní mlhovinu LBN 218 v levém horním rohu snímku. Tu na fotografických deskách Palomarské prohlídky oblohy objevil Sidney van den Bergh a v roce 1966 ji zařadil do svého katalogu reflexních mlhovin,“ doplnil Suchan a současně dodal:

„Podstatně menší se na snímku jeví jasně červená emisní mlhovina tvořená vodíkovými oblaky. Uprostřed mlhoviny se nachází masivní horká hvězda emitující v oblastech pólů mohutné výtrysky horkého plynu.“