Letos v červnu by mu bylo sto let, na černobílé fotografii však vidíme žalem sevřenou tvář patnáctiletého chlapce. Naklání se přes kordon lhostejných strážníků, v ruce svírá tašku. Muži za ním hrozivě zvedají zaťaté pěsti k nebi, rozrušená žena vedle něj si tiskne kapesníčky ke rtům.
Psal se 15. březen 1939 a Zdeněk Kárný na spodním konci Václavského náměstí rozčileně sledoval konvoj německých vojáků přijíždějících do centra Prahy. Netušil, jak mu pohlcení okleštěné republiky hitlerovským Německem změní život.
Kvůli svému židovskému původu byl brzy po ustavení protektorátu vyhozen z gymnázia. Vyučil se proto zahradníkem, doma se na vlastní pěst naučil anglicky a rusky. V červenci roku 1942 byl s rodiči deportován do Terezína, kde už od listopadu předchozího roku pracoval na přípravě ghetta jeho starší bratr Miroslav.
Rychle se zapojil do společenského života v ghettu. Pracoval jako pekař, ve volných chvílích dával ostatním vězňům přednášky o přírodě. Může se to zdát jako nepodstatný detail, ale podobné aktivity pomáhaly v ghettu udržovat morálku. „Oba bratři byli aktivní v ilegální komunistické straně. Četli, studovali a podporovali lidi, aby se nevzdávali,“ připomíná historička Anna Hájková.
Na konci září roku 1944 byli oba bratři napěchovaným vagonem deportováni do Osvětimi. Přestože byl Zdeněk mladý a zdatný muž zvyklý na fyzickou práci, selekcí neprošel. Německý lékař v uniformě SS na rampě mávl doleva a odsoudil ho k smrti v plynové komoře. Jeho bratr se s ním ani nestačil rozloučit.
Miroslav nacistické vyhlazovací tábory přežil a po válce se stal významným historikem. Na sklonku života příběh svého bratra sepsal pro Terezínské listy. „Pohleďte ještě jednou na jeho tvář na fotografii, na tvář patnáctiletého chlapce, zbývalo mu tehdy jen ještě pět a půl let, než klubko jeho života bylo u konce. Neprožil je v zoufalství, ale v boji,“ vzpomínal Miroslav Kárný ve velmi osobním textu nazvaném Tvář z fotografie.
Zmatky kolem autorství
Fotografie pořízená na dolním konci Václavského náměstí je jedním z nejznámější snímků v historii Československa a jednou z nejpublikovanějších fotografií České tiskové agentury od jejího založení v roce 1918. Její autorství ovšem dodnes zůstává zahaleno tajemstvím.
Hitler mává z Pražského hradu (březen 1939):
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvMnoho let byla připisována známému Karlu Hájkovi, možná nejvýznamnějšímu fotoreportérovi minulého století. Původní profesí řidič tramvaje se vypracoval v neúnavného profesionála, který pro správný záběr neváhal riskovat zdraví. Portrétoval Masaryka, byl osobním fotografem prezidenta Edvarda Beneše, zvěčnil ovšem také Josepha Goebbelse nebo Klementa Gottwalda a po válce spolupracoval s StB.
Fotka z dolního konce Václavského náměstí je pod názvem „Škaredá středa“ zařazená i v Hájkově monografii, kterou po revoluci vydala Asociace fotografů. Už v polovině šedesátých let nicméně vyšlo najevo, že Hájek autorem slavné fotky není. Pedagog FAMU Ludvík Baran v měsíčníku Československá fotografie přišel s tvrzením, že ji pořídil fotograf agentury Centropress Josef Novák.
„Ten prý negativ uchovával až do roku 1946, kdy byl předán ČTK. Jenže podle záznamů přírůstků v ČTK fotografická reportáž z příjezdu Wehrmachtu do Prahy byla v agentuře už v den svého vzniku, tedy 15. března 1939,“ vysvětluje pro iDNES.cz fotograf a historik fotografie Vladimír Birgus.
Autorství fotografie bylo později připisováno fotoreportérovi Josefu Muchovi. Ale to jen na základě tvrzení jeho syna, jemuž prý otec o pořízení fotografie vyprávěl. Dnes je fotografie v ČTK vedena bez konkrétního jména autora.
Zmatky kolem autorství vyplývají především z mediální praxe v první polovině dvacátého století. Velké události fotilo více reportérů zároveň, poslíček od nich průběžně vybíral negativy a běžel s nimi do laboratoře, aby se mohly co nejrychleji vyvolat.
„Filmy byly většinou neoznačené a pakliže se tak neučinilo vzápětí, už se nikdo nemohl dopátrat, čí je který film, a tak se přistoupilo pouze k popisku Foto ČTK,“ vysvětluje v knize Slavné příběhy fotografií – Skrytá tvář historie bývalý šéfredaktor obrazové redakce ČTK Dušan Veselý.
Jak vzpomínat na protektorát
Slavný snímek z 15. března 1939 se objevil v řadě učebnic dějepisu a historických knih a dodnes hraje klíčovou roli v našem vnímání německé okupace a chování Čechů za protektorátu. Pražany ukazuje pod návalem emocí. Z jejich očí je patrný strach a úlek, ale také chuť protestovat a nevzdávat se.
Někteří nejsou schopni zadržet slzy, jiní tiše zvedají ruku sevřenou v pěst. Scéně bezmocně přihlížejí čeští policisté. Rozkaz shora zněl jasně: „Neklást odpor a zachovat klid.“ Druhá republika se zhroutila, jakékoliv protesty občanů měly být pouze symbolické.
„Fotografie je přímý symbol toho, že většina Čechů byla proti německé okupaci. Češi přitom tehdy ještě nemohli dost dobře vědět, jaké hrůzy přinese druhá světová válka, nevěděli nic o koncentračních táborech v Osvětimi a Terezíně ani o heydrichiádě. Ale už tehdy mnozí věděli, že Hitler a jeho režim představují ohromné nebezpečí,“ líčí Birgus.
Během osudného dne byla ovšem pořízena také řada snímků, na kterých žádný protest proti novým pánům vidět není. „Na jiných snímcích z ČTK, které údajně pocházejí ze stejného svitku filmu, je vidět i vítání německých vojáků. Němci a čeští fašisté na nich hajlují,“ konstatuje Birgus a připomíná, že Češi museli během okupace veřejně demonstrovat podporu Hitlerovi a po heydrichiádě na Václavském náměstí hajlovalo dvě stě tisíc lidí.
Většina českého odboje byla po atentátu gestapem rozdrcena, další odpor se smrskl především na heslo „pracuj pomalu“. Vzpomínky na zaťaté pěsti a slzy z března 1939 ožily zase po válce, kdy Češi a Slováci začali hledat způsoby, jak se vypořádat se svojí ne vždy hrdinskou rolí v době okupace.
„Tato fotka je známá i mimo Českou republiku. Je to asi jedna z dvaceti třiceti nejdůležitějších fotek druhé světové války v Evropě. Je ikonická, protože lidé na ní vzdorují. A to je způsob, jak Češi chtěli vzpomínat na válku. Podotkla bych však, že na ní skutečně vidíme lidi, kteří vzdorovali. Zdeněk Kárný skutečně byl odbojář. Byl členem komunistické partaje, a to za války nebyla žádná sranda,“ dodává Anna Hájková, autorka knihy o každodenním životě v Terezíně.
