Nevidím, neslyším. To je přístup, který se v případě šikany nevyplácí. S časem totiž doroste do opravdové bestie. Současnou situaci zjišťovala společnost Scio v průzkumu, který probíhal na 153 školách.
Že je skoro denně ve škole svědkem toho, jak někdo někoho ponižuje, nadává mu nebo mu jinak slovně ubližuje, uvedl v tomto průzkumu každý pátý žák 2. stupně, dalších 25 procent dětí tuto situaci ve škole zažívá celkem běžně. Pět procent z nich je skoro denně přímo svědkem fyzického ubližování.
„Šikana je nemoc skupiny a má několik fází. Začíná ostrakismem, kdy se nepopulární dítě ocitá na okraji. V druhé fázi si na něm už děti cíleně vybíjejí svou agresi, v dalších postupně přejímají normy agresora,“ vysvětluje Kateřina Schmidová z Rodičovské linky.
Když se šikana nezachytí na počátku, děti, které jsou u toho, přijmou agresorova pravidla za svá. Že jejich spolužák dostane ránu do břicha, už je pak nepřekvapí a vlastně ani nepobouří, z násilí se stává běžná věc.
Z vlastní zkušenosti může Schmidová vyprávět o školních třídách, ve kterých se šikana do pokročilých fází rozvinula už na prvním stupni. „Zejména na prvním stupni je to třídní učitel, kdo ovlivňuje nastavení vztahů ve třídě,“ říká.
Polovina dětí neví, za kým jít
Principy jsou stejné, ať už se násilí odehrává ve škole, nebo na hřišti za školou. „Jde o zneužití moci a síly, když jsou kolem další lidé, kteří nepomohou, a navíc si někdo natáčí brutální bití pro zábavu, z komplexního obrazu rozvinuté šikany toho moc nechybí,“ komentuje příběh ze Sedlčan Petr Hrouzek, ředitel Centra protidrogové prevence a terapie a odborník na školní šikanu.
Z právního hlediska to ale rozdíl je. Za to, co se děje přímo ve škole, má podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse škola přímou odpovědnost. „Přímá odpovědnost za chování žáků mimo školu tam samozřejmě není,“ říká Andrys s tím, že by se chováním žáků i tak škola měla zabývat.
Poradit si se skupinou dětí, které mají zkušenost s pokročilými stadii šikany, je podle Hrouzka práce pro člověka, který ví, co dělá.
Ovšem celá třetina ze zhruba 3,5 tisíce učitelů oslovených v rámci průzkumu Scio na své škole neví o člověku, který by si se šikanou dokázal poradit. A více než polovina žáků na druhém stupni neví, na koho by se měli obrátit, pokud by potřebovali nebo chtěli pomoci. Zjednodušeně řečeno: jsou školy, které vědí, co dělat, a jsou školy, které před šikanou strkají hlavu do písku.
Roky nás mlátil. Spolužáci popsali otřesný útok ve škole v Sedlčanech |
„Šikanou jsou zasažené všechny děti, nejen agresor a oběť, ale i přihlížející, se všemi se musí pracovat,“ upozorňuje Hrouzek. Co rozhodně nedělat? Nepřípustné jsou konfrontace, kde se proti sobě posadí oběť s agresorem a svědky.
Rodičům, jejichž děti se staly obětí šikany, doporučuje nepřidávat dítěti další břemena a jasně říct, že není jeho vina, že mu někdo ublížil, i když třeba něco hloupého řeklo.
„Tyto děti se často samy obviňují za to, co se jim stalo, přestože se ve skutečnosti nemohly proti převaze bránit ani neměly šanci utéct,“ říká Hrouzek. Pomůže také poradit se – třeba právě s odborníky z Rodičovské linky.
