Jak jste se s bývalým manželem poznali?
Bylo mi tehdy patnáct, chodila jsem na základní školu. On nejdřív chodil s mou spolužačkou a mě ani nezaujal. Na střední jsem ho ale potkala znovu, tehdy se s přítelkyní rozešel a začali jsme se spolu víc bavit. A tak nějak to vzniklo. Byla jsem s ním pak skoro sedm let, do svých dvaadvaceti. Byl o čtyři roky starší, takže jsem k němu od začátku vzhlížela. Neměla jsem ani žádné porovnání s jiným vztahem, takže jsem všechno, co dělal, brala jako normální.
Vnímala jste nějaké signály, že je něco špatně, už od začátku?
Samozřejmě na začátku už nějaké signály byly, ale já jsem si to tehdy nechtěla připouštět. Vidím to až nyní, zpětně. Jako třeba když nechtěl, abych chodila namalovaná. Vždycky mi tvrdil, že se mu strašně líbím, když nemám make-up, že jsem tak hezčí. Nebo když jsem chtěla jít ven s kamarádkou a on mi říkal, jestli radši nechci zůstat s ním, že bude sám. Byly to zkrátka nenápadné nátlaky, ale vypadalo to hezky. Říkala jsem si, jak je fajn, že chce být se mnou, ale on mě mezitím nenápadně odtahoval od všech mých přátel.
Kdy jste se rozhodli, že se vezmete?
Vzali jsme se hned po maturitě. Moc tehdy chtěl odletět na Nový Zéland, takže jsme si řekli, že uzavřeme manželství a pak odletíme spolu, že budeme cestovat a pracovat. Byl to spíš jeho sen, ale já jsem si řekla, že to udělám pro něj a rok to vydržím. Když jsme tam ale byli, začal usilovat o to, abychom získali dlouhodobá víza. To pro mě bylo nepředstavitelné a o to víc jsem chtěla zpátky.
Situace se tedy začala zhoršovat, jakmile jste byli spolu sami v cizí zemi?Tehdy jsem pochopila, že je něco hodně špatně. Stýskalo se mi po rodině a první týden ráno jsem jednou vstala s ubrečenýma očima. Dělala jsem, že jsem v pořádku, protože jsem mu nechtěla kazit náladu. On to ale poznal. Měla jsem zrovna v ruce telefon, a tak mi ho vytrhl. Řekl mi, že mi ho bere, abych si rychleji odvykla od rodičů, že to pro mě tak bude lepší a snazší. Měla jsem ještě pracovní mobil, takže jsem zavolala mamce a ptala jsem se, co mám dělat. Máma tomu tehdy vůbec nemohla uvěřit a myslela si, že jsme se jen nepohodli, a snažila se mě přivést na jiné myšlenky.
A pak už se to nelepšilo.
Bylo to horší, čím víc jsem se stavěla na zadní, čím jsem chtěla zpátky domů a čím víc jsem se snažila domoct svých práv. Do té doby jsem ho poslouchala a on nechtěl vidět, že se vzpírám.
Zlomené srdce bolí stejně jako zlomená noha, říká expertka na domácí násilí |
Takže se jednalo zejména o psychické útoky?
Psychická šikana pro mě byla vždycky horší než fyzická. Jinak mě často fackoval nebo poléval ledovou vodou. V tomhle ohledu jsem na tom byla oproti některým jiným obětem ještě dobře. Ale stačilo, aby něco řekl – ta hrozba byla horší, než kdyby na mě zaútočil pěstí.
Věděla o tom vaše rodina v Čechách?
Nejdřív jsem si naivně myslela, že se to zlepší, že to dám do pořádku, a bála jsem se rodičům cokoli říct. Nechtěla jsem je strašit a nechtěla jsem, aby ho přestali mít rádi. Nebyla jsem si ani jistá, jestli od něj odejdu. Z mojí strany padly nějaké náznaky, ale když o tom přemýšlím, vlastně byly dost nicneříkající.
Snažil se to, co vám dělal, obracet proti vám?
Někdy jsem se dokonce bála sama sebe. Jednou mě strčil pod ledovou sprchu a já jsem se praštila, protože mi dal facku. Ležela jsem na zemi, a když jsem na něj začala řvát, on se stáhl, úplně se uklidnil a začal mi říkat: „Podívej se na sebe, vždyť jsi úplný psychopat. Co s tebou uděláme? Musíš se jít léčit.“ Pak mě zabalil do deky a odnesl mě do postele. V tu chvíli jsem se viděla v zrcadle a říkala jsem si, že jsem to já, kdo je blázen.
Opakovaně mi také vtloukal do hlavy, že si za to můžu sama, že vyvolávám konflikty. Někdy jsem mlčela a myslela jsem si, že se uklidní, ale ani to nepomáhalo. Jednou po mně v reakci na moje mlčení hodil kilový pytel cukru, který mi přistál těsně u hlavy.
Bála jste se, že na Novém Zélandu zůstanete?
Bála. Jasně, zpětně si říkám, že jsem se mohla kdykoli sebrat a odjet, ale pořád jsem to brala tak, že je to můj manžel, že jsme spolu napořád. Že když jsem si ho vzala, měla bych s ním zůstat. Nejhorší byla asi představa, že se vrátím zpátky a budu muset všem, a hlavně sobě, přiznat, že jsem to nezvládla.
Jak to na Novém Zélandu nakonec skončilo?
Ke konci už mě ani nechtěl pustit do práce. Při poslední hádce jsme se rvali a on nadával mně i mým rodičům. Tehdy jsem se sebrala a utekla jsem.Chytil mě a začal mě škrtit. Podařilo se mi utéct do internetové kavárny a zavolala jsem rodičům. Volala jsem jim na Skype a zrovna tam byla celá rodina. Nechtěla jsem to říkat přede všemi, takže jsem dělala, že jsem v pohodě, ale mezitím jsem psala mámě na Facebook a říkala jsem jí, co se stalo.
Je partner tyran? Všímejte si signálů, radí odbornice na domácí násilí |
Co vám poradila?
Napsala mi, ať jdu okamžitě na policii. Jenže najednou se v chatu objevilo, že to je rada nad zlato. Můj bývalý manžel se mi naboural na Facebook a celou konverzaci četl. V tu chvíli jsem měla hrozný strach z toho, co udělá. Že mi roztrhá pas, že mě někdy zavře, že se nikdy nedostanu zpátky domů.
Co jste dělala potom?
Běžela jsem na policii. Byla to zvláštní chvíle, když jsem jim musela všechno vysvětlovat. Nakonec se mnou poslali dva policisty a já jsem si sbalila. Můj bývalý manžel to nečekal, ale rychle začal hrát divadlo a ptal se mě, kam jedu. Bylo to snad poprvé, co jsem měla navrch. Zabalila jsem si a vyšli jsme před dům. Policisté se mě ptali, jestli ještě něco potřebuji, a já jsem jim řekla, že ne. Cítila jsem se tehdy vážně silná. Šla jsem na autobus a čekala jsem se dvěma obřími kufry. Jenže autobus nejel. Doteď nechápu, proč. Bála jsem se, že můj bývalý manžel vyjde ven a zastaví mě. Nakonec jsem se na letiště dostala a odletěla jsem.
Pokusil se vás váš bývalý manžel kontaktovat, když jste byla doma?
Vrátil se asi měsíc po mně. Nějakou dobu jsem s ním nekomunikovala. Nakonec jsem mu to odpustila. A byli jsme spolu ještě dva a půl roku.
Jak to soužití vypadalo?
Půl roku jsme pak bydleli u rodičů, protože se o mě báli. Další dva roky jsme bydleli v bytě a bylo to ještě horší. On měl jistotu, že od něj neodejdu, když jsem se k němu vrátila po tom, co se stalo. Na denním pořádku byly scény, třeba kvůli fotkám na Facebooku nebo proto, že jsem si vzala sukni nebo tričko s výstřihem. Vždycky, když to bylo špatné, jsem utekla k rodičům. Táta si na něj chtěl došlápnout, ale já jsem jim to nedovolila. Chtěli mi sice pomoct, ale brali to tak, že je to můj život, že do něj nebudou zasahovat.
Snažil váš bývalý muž po hádkách žehlit situaci?
Omlouval se, posílal květiny. Když jsem se k němu vrátila, po usmiřování to začalo nanovo a ještě hůř. Kdybych to teď viděla, myslela bych si, že někdo, kdo se tolikrát vrátí, je úplný magor. Ale v té situaci to bylo jiné. Nechtěla jsem to vzdát, měla jsem za to, že je chyba ve mně. Snažila jsem se moc nemluvit, nikam nechodit, nehádat se, ale vždycky se našlo něco, co ho rozzuřilo. A také vždycky přesně věděl, co má říct, abych neodešla. Věděla jsem, že pokud se něco nestane, zůstanu s ním napořád.
Co se nakonec stalo, že jste se nakonec sebrala a odešla?
Naštěstí jsem tehdy mohla chodit do práce. Tam jsem se začala bavit s klukem, který měl také problematický vztah. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych se s ním dala dohromady. Doufala jsem ale, že přijde někdo, kdo mě z toho dostane, kdo mě vysvobodí. A měla jsem štěstí, že to nakonec byl on.
Odhodlala jste se tedy a požádala o rozvod?
Ano, a to můj manžel nečekal, protože si myslel, že se zase vrátím. Nikomu jsem ani neříkala, že jsem s někým jiným. Ideálně bych se měla nejdřív rozvést, až pak si někoho najít. V očích ostatních jsem byla já ta špatná, protože jsem si našla někoho, když jsem byla vdaná. Ale věděla jsem, že bych to neudělala, kdybych si nenašla nikoho jiného.
Snažil se váš bývalý partner rozvodu nějak zabránit?
Naposled se to pokusil odvrátit tak, že řekl mému tátovi, že se mnou chce dítě. Jsem ráda, že se to nestalo, protože bych k němu byla připoutaná napořád. Jinak samozřejmě dělal problémy, nechtěl podepsat rozvodové papíry, posílal dárky, čekal na mě venku, strašně se snažil. Ale v tu dobu už jsem měla za sebou svého nynějšího manžela a cítila jsem se sebejistě, jako kdybych vyrostla. Když nás spolu můj bývalý manžel jednou viděl, vzdal to a přišel ty rozvodové papíry podepsat.
Kateřina Lieskovská (26)
 |
Konec už je tedy jako z filmu.
To určitě, můj nynější muž mě zachránil. Dostala jsem impuls a nebyla jsem na to sama. Konečně mi někdo řekl, že to, co se mi dělo, vůbec není normální. Za to mu budu vděčná do konce života. Kdybych ho nepotkala, zůstala bych v prvním manželství napořád. Zvlášť kdybychom měli dítě.
Jak vás napadlo, že svůj příběh sepíšete a vydáte knižně?
Půl roku po rozvodu jsem byla úplně v pořádku, až jsem byla sama překvapená, jak v klidu to zvládám. Jenže pak jsem dostala deprese. Někdy jsem ani nemohla vstát z postele, měla jsem záchvaty pláče. Můj nynější manžel mě pobídl, abych začala psát, a psaní bylo něco, co jsem vždycky chtěla dělat. Nejdřív jsem psala obyčejná témata z každodenního života. Pak mě napadlo publikovat článek o mém předchozím nevydařeném manželství. Byl to jenom krátký úryvek, ale přišly mi spousty reakcí od žen, které jsou v podobné situaci. Jedna paní mi dokonce psala, že se po přečtení toho článku sama rozhodla odejít od manžela. A pak jsem si říkala, že bych mohla napsat víc.
Kdy kniha vyjde?
Začátkem prosince. Zvolila jsem vydání formou crowdfundingu (způsob financování, při kterém větší počet jednotlivců přispívá menším obnosem k cílové částce – pozn. red.) , a aby se kniha vydala, bylo potřeba vybrat 48 tisíc. Nakonec se vybralo něco přes 50. Měla jsem štěstí, že jsem narazila na správné lidi. Na začátku bude asi tisíc výtisků. A i kdyby si ji mělo koupit jen pár holek, kterým to něco dá, bude to stát za to.
Nechtěli lidé větší drama, větší senzaci?
Redaktorka mi napsala, že čekala něco jako Bez dcerky neodejdu. Ano, popisuji tam, co se mi dělo, ale beru to spíš jako nakopnutí pro lidi, kterým se to děje. Takové poselství je, že na každého čeká štěstí. Měla jsem spoustu pochybností, jestli to není příběh o ničem, protože to není senzace. Věřím ale, že lidé, kteří to zažili, se v tom najdou, a třeba jim to pomůže.
Co byste tedy poradila ženám, které prožívají podobný příběh?
Je strašně těžké radit jim, aby odešly. Kdyby mi v tu dobu, kdy se mi to dělo, někdo říkal, ať odejdu, neposlouchala bych. Nejde to. Člověk si na to prostě musí přijít sám. A to může trvat měsíce a roky. Podle mě je zkrátka třeba dostat nějaký impulz. Teď se to říká hrozně snadno, když jsem z toho venku, ale je to tak. Taková rada je třeba neztrácet naději. Já mám teď malou holčičku a už ani nemám čas přemýšlet nad tím, kam půjdu zítra, natož o tom špatném, co se mi kdy stalo.
