Sex je povinnost, žena je majetek. Dost manželů tomu věří, říká advokátka

Jak se dá zvládnout advokacie a děti?
Mám dvojčata a hrozně jsem se bála, že nezvládnu ani jedno dítě. Nakonec je pro mě ale advokacie v pozici vlastníka advokátní kanceláře ideální, protože můžu pracovat tak, jak potřebuji. Takže je to lepší, než jsem si myslela. Když odhlédnete od toho, co by v očích jiných žena měla a neměla dělat, je to úplně ideální práce.

Jak jste se ke své pozici dostala?
Vždycky jsem chtěla dělat trestní právo. Hned po škole jsem měla štěstí, že jsem nastoupila do kanceláře advokáta, který byl v té době jedním z největších trestařů v republice a kterému nevadilo, že jeho koncipientka má copy pod zadek a podivně se obléká. Shledal, že inteligence je pro něj důležitější. Po šesti letech jsem chtěla jinam, ale na několika místech jsem se dozvěděla, že i když jsem skvělá a mou práci znají, klienti o ženské obhájce nestojí. Takže jsem založila vlastní kancelář, ve které se snažím, aby ženy dostávaly šanci tak, jak jsem ji dostala já.

Setkáváte se s vyhraněnými názory ohledně toho, že jste žena a děláte trestní právo?
Spousta advokátů-mužů si myslí, že by žena měla dělat svoje rodinné právečko, mít svoji kancelářičku a věci jako trest nebo obchodní fúze se jim do toho nemají motat. Samozřejmě to nejsou všichni. Spousta klientů si ovšem neumí představit, že by se v určitých případech nechala zastupovat ženou. A to je k jejich velké škodě. Nechci se nikoho doprošovat a jsem ráda, že jsou takoví, kterým nesejde na tom, co mám v rámci výkonu advokacie v kalhotách.

Setkáváte se se sexistickými komentáři?
Neustále. To vám řekne asi každá žena, která je vidět. Když jsem třeba v televizi, za dvě minuty mám vyhrůžky v e-mailu. Muži řeknete, že je debil, ale ženě napíšete, že ji znásilníte, že si to zaslouží a že si za to bude moct sama, nebo jí popřejete, aby jí umřely děti. Tak to prostě je, je to součástí rape culture (kultury znásilnění – pozn. red., viz box), která využívá vyhrůžek sexuálního charakteru, protože se předpokládá, že to ženu zastraší víc, než kdyby jí jenom někdo řekl, že je hloupá. Zahrnuje to, že vám lidé píšou, že jste ošklivá, hnusná a podobě. Tohle je ovšem problém celé společnosti, která je to ochotná tolerovat.

Rape culture Česky „kultura znásilnění“, ve které společnost typicky obviňuje oběť místo pachatele, a tak normalizuje sexuální násilí všeho druhu.  Zahrnuje zlehčování násilných trestných činů nebo jejich popírání a degradování ženy na sexuální objekt. Dívkám se tak často tvrdí „nenech se znásilnit“, namísto aby se chlapcům říkalo „neznásilňujte“. Do pojmu spadají i sexistické reklamy, filmy nebo vtipy, které pomáhají utvářet názor společnosti, že to „tak prostě je“.

Tvoří většinu vašich klientů ženy?
Ne, vůbec. Mám spoustu klientů mužů, jak v rámci rodinného práva, tak v rámci obhajob, protože kriminalita je prostě častěji doménou mužů. Ženy většinově zastupuji jako oběti. Zastupovala jsem však i muže-oběti, a to jak domácího násilí, tak i jiných trestných činů.

Jste hodně aktivní na sociálních sítích. Je to pro vás prostředek, jak proti předsudkům bojovat?
Hodně se věnuji osvětě, protože jsem s překvapením zjistila, že i v mojí sociální bublině – vysokoškoláků, Pražáků, vzdělaných lidí – panují neuvěřitelné mýty a pověry. A to nejen ohledně obětí znásilnění, domácího násilí nebo homosexuality.

Je to dáno tím, že byli v něčem vychováváni, zůstalo jim to v hlavách a dál už o tom nepřemýšleli. Když si o problému něco přečtou nebo začnou debatovat, mají takové „aha!“ okamžiky, kdy si uvědomí, že toho vlastně spoustu nevěděli. A přitom je to otázka jednoduchých informací, které by každý měl znát. A to i proto, že se v okolí každého člověka s největší pravděpodobností alespoň jednou za život vyskytne oběť, ať už domácího násilí nebo nějakého trestného činu. V rámci běžného vzdělání bychom měli vědět, jak na takovou oběť reagovat.

S čímž má dost lidí pořád problém.
Třeba u obětí domácího násilí je obrovský problém, že jsou nelíbivé. Zejména proto, že mají reakce, které jsou pro laiky naprosto nepochopitelné. Když takové oběti žijí v toxickém vztahu dlouho, mají úplně pozměněný vzorec chování. Vůbec nejsou konstruktivní, a to je druhému člověku velmi nepříjemné. Pak mají lidé názory typu: „Já jsem jí tu pomoc nabídl, ale ona se k němu vrátila, tak se jí to asi líbí.“ 

A takový člověk už si neuvědomuje, že oběť není schopná násilníka opustit. Z toho vzniká spousta pověr, bohužel nejen mezi laiky. Jeden soudní znalec třeba teď u soudu tvrdí, že když se oběť vrátila k násilníkovi, tak se jí to přece muselo líbit. Přitom každý, kdo ví základní viktimologické minimum, chápe, že to, že oběť pachatele opouští a zase se k němu vrací, je jeden z typických rysů domácího násilí.

Muži jsou jako oběti Čechům extrémně nepříjemní

Zastupovala jste někdy oběť, která si řízení rozmyslela na poslední chvíli?
Domácí násilí je klasifikované jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Tam je jedno, že si to oběť rozmyslí, protože tento čin má zákonnou výjimku, podle které se neuděluje souhlas s trestním stíháním. Tudíž se ani nedá vzít zpátky. Je to tak schválně, protože se vědělo, že většina obětí by souhlas mohla stáhnout z důvodu nátlaku agresora nebo kvůli závislosti a podřízenosti. Takže i když se oběti, která to nahlásila, nechce procházet celým procesem a znovu vypovídat, my jí musíme vysvětlit, že už jsme to nakousli a musíme to dotáhnout.

Zažila jsem ale situace, kdy se klienti přijdou nechat rozvést, a pak řeknou, že se den předtím usmířili. Jednou nám klient oznámil, že už se zase milují, poté, co jsme vedli třicetiminutovou řeč u soudu na téma, jak je protistrana hrozná.

Proč je u oběti domácího násilí tak velké riziko, že nebude při procesu chtít spolupracovat?
Některé oběti mají syndrom naučené bezmoci, takže je pro ně komplikované udělat prakticky a samostatně jakýkoli úkon. Nechtějí podávat trestní oznámení, nechtějí to řešit. Je to pro ně velice komplikované. Když vám někdo pětadvacet let vypráví, že neumíte ani udělat polévku, jak pak můžete věřit, že budete schopná žít sama s třemi dětmi normální život?

Jednou jsem měla případ, kdy rodina zaplatila oběti byt, aby měla kam odejít, dala jí peníze v hotovosti, ale ona zkrátka neodešla. Neuměla si vůbec představit, že by to udělala. Žila v hrozném strachu, že ji agresor zabije, nebo že zabije její dítě. V očích ostatních příležitost dostala. Já jí ale naprosto rozumím a chápu, proč to neudělala. Tak to udělá za dva roky, nebo třeba za pět let. V současné situaci zkrátka nevidí otevřené dveře.

Konec strachu. Přibývá mužů, kteří přiznají, že jsou obětí domácího násilí

Jací jsou muži v roli oběti?
Českému machistickému prostředí jsou extrémně nepříjemní. Je to totiž většinou typ velmi submisivního člověka. Měla jsem klienta, bývalého vojáka, kterého týrala mnohem starší družka, a on se bál, že kdyby jí to vrátil, tak ji zabije. Takže si to raději nechával líbit a neuměl si představit, že odejde.To, že vám ubližuje ten nejbližší člověk, je veřejná ostuda. Lidé si říkají: „Jak si mohla vybrat takového idiota?” nebo „No, tak si vzala idiota, je to její chyba“. 

Jenže nikdo si dopředu idiota nebere. A když se s takovou obětí setká někdo, kdo je viktimologicky nedotčený, tyhle principy chápe jen velmi těžko.

Stává se často, že ti lidé, od advokátů po soudce, nemají potřebné kompetence pro práci s oběťmi?
U advokátů není viktimologie vůbec součástí základního vzdělání, je volitelné, jakým směrem se zaměří. Soudci pak mají systém dobrovolného vzdělávání, takže je nikdo nemůže donutit. Když školím soudce a státní zástupce, vždycky se tam sejdou ti, kteří danou problematiku řeší. Naopak ty, kteří by tam potřebovali sedět a slyšet to, tam nikdo nedostane.

Co by v tomhle směru pomohlo pomoct?
Kdysi jsem navrhovala, aby se dělaly specializované senáty na oběti. Stejně jako existují soudci specializovaní na ekonomickou kriminalitu, měli by existovat soudci zaměření na násilnou kriminalitu s viktimologickým vzděláním. Ale ta myšlenka se zatím nikde neujala, i když si za ní stojím. Často totiž vidím rozdíly mezi procesem se soudcem, který viktimologii zná, a se soudcem, kterého to minulo a má jen laické předsudky.

Posouvá se podle vás v tomto ohledu společnost alespoň trochu správným směrem?
V dnešní době už se toho hodně podniklo ze strany neziskovek i ministerstva vnitra. Třeba před patnácti lety nebyli příliš proškolení policisté, takže se spousta kauz ani nedostala k soudu. I když se někdy setkávám i se špatným přístupem policistů, většinou bych jim dala pusu. Zařídí oddělené výslechy, nahrávání na kameru. Jeden policista třeba přinesl oběti kapesníky a magnézii, protože věděl, že je to dobré na nervy. Jenže pak se případ může dostat před soudce, který s takovými případy nemá zkušenost, a tam jsou problémy.

Lucie Hrdá Osmatřicetiletá advokátka se v rámci profese věnuje 15 let trestnímu právu, poškozeným a domácímu násilí Před deseti lety založila svojí advokátní kancelář 11 let působila jako poradce Bílého kruhu bezpečí Dlouhodobě se zabývá osvětou veřejnosti o domácím násilí a obětech sexuálních deliktů

Jaké?
Narážím na věci, o kterých jsem si myslela, že jsou neuvěřitelné, ale které pořád existují. Typicky třeba soudkyně, která si myslela, že oddělený výslech oběti znásilnění u soudu vypadá tak, že se podezřelý otočí čelem ke zdi, aby ho oběť neviděla. Přitom se spolu nemají setkat nikde, vůbec nikde, a to, že ho vidí zezadu, je pro oběť úplně stejně traumatizující, jako kdyby ho viděla zepředu.

Některé oběti jsou také dost nelíbivé, zvrací, páchnou, vypadají, že jsou hysterické – ale to je jenom projev strachu, který lidé zaměňují s previktimní hysterickou osobností. Setkávám se s tím hlavně na menších soudech, kde takové případy neřeší často.

Berete si příběhy klientů osobně?
Ne, a to je součást duševní hygieny. Buď tu práci můžete dělat, a tehdy si nic nepřipouštíte, nebo si to bere osobně, a pak to dělat nemůžete. Kdybych si to pouštěla k tělu, tak bych celé noci asi nespala. Zkrátka je to práce. Samozřejmě se klientkám a klientům snažím pomoct, jak nejvíc můžu, ale zkrátka s nimi nemůžu zvracet na chodbě, to nejde.

Jaký případ vás ve vaší praxi nejvíc zarazil?
Když jsme měli muže a děti týrané ženou, která byla zproštěna s odůvodněním, že není možné, aby maminka týrala děti, že to určitě tak nemyslela. Přitom byl u dětí diagnostikován CAN (syndrom týraného dítěte – pozn. red.) a těžká újma na zdraví. Matka s nimi má v opatrovnickém soudu několik let zakázaný styk, ale stejně byla zproštěna obžaloby. Kdybychom tu měly role genderově obrácené, tak by byla dávno ve vazbě.

Některé oběti mají nárok na advokáta zdarma, často to však neví

A co se týká nějakého ženského případu?
Vždycky mě vyděsí kauzy, kdy oběti domácího násilí nebo znásilnění utíkají k rodičům, a rodiče je vracejí zpátky k manželovi se slovy, že je to v pořádku. Nebo když matka řekne dceři: „Jo, mě taky znásilnili, ale nic jsem si z toho nedělala, tak si z toho taky příště nic nedělej, třeba si pusť hudbu a ono tě to dostane do nálady, hlavně ho neopouštěj, když spolu máte dítě.“ I když jsem říkala, že si nic nepouštím moc k tělu, tak z takových případů se mi vždycky zvedne žaludek.

Proč myslíte, že nějaká matka reaguje podobným způsobem?
Je to také důsledek rape culture. Matky si myslí, že když tím prošly, tak si tím jejich dcery musejí projít taky. Pravda ale je, že nemusí. Nikdo nemusí prožít v partnerském vztahu znásilnění.

Proto si oběti často myslí, že ani nemá smysl případ nahlašovat?
Často mají pocit, že jim nikdo nepomůže. Mě vždycky třeba překvapí, že lidé nevědí, že všechny dětské oběti mladší osmnácti let a většina zvlášť zranitelných obětí, tedy obětí násilných trestných činů, zejména těch, které byly sexuálního charakteru nebo domácího násilí, mají nárok na to, aby je advokát v trestním řízení zastupoval zadarmo. Moc lidí to neví. Často zveřejním článek, načež se mi druhý den ozve matka čtrnáctileté znásilněné holky, že advokáta nemají a příští týden je soud. A tuhle situaci máme minimálně dvakrát do měsíce.

Existuje obrovská šedá masa obětí vydírání, vyhrožování, stalkingu. Jsou to lidé, kteří mají na advokáta nárok, ale protože se bojí, že pachatel dostane advokáta a oběť ne, a pokud ano, tak ho bude muset zaplatit, přestože na to nemá. Přitom to vůbec není pravda. Vždycky je to ale pro oběti obrovská pomoc, když vědí, že v tom nejsou samy.

Jak často dojde ke znásilnění mezi blízkými?
Když napíšu na Facebook, že jsem měla jako klientku oběť znásilnění, všichni si představí, že ji někdo přepadl, ideálně cizinec a muslim, který se na ni vrhnul v parku. Ale většina znásilnění je v partnerských vztazích a mezi nejbližšími lidmi. To ale lidé pod pojmem znásilnění nevidí. A je to o to bolestnější, protože se to ženám velice těžko nahlašuje a je to extrémně těžko prokazatelné. A sílu jim ještě víc bere to, když k nim přijde vlastní matka a řekne jí, že si to zažily všechny, a vydává špatný sex za znásilnění. Ale špatný sex rozhodně není znásilnění a znásilnění rozhodně není špatný sex.

Hodně lidí si to ale pořád myslí.
Bohužel velká část populace pořád žije v tom, že manžel má právo na sex a jediná role v životě ženy je všechno strpět a uvařit mu. Nedávno jsem viděla příspěvek na Twitteru, ve kterém nějaká žena psala, že kdyby všechny ženy na světě vařily, uklízely, vychovávaly děti, měly sex se svými manžely, nehádaly se s nimi, nechaly je ve všem rozhodovat a byly za všech okolností submisivní, byl by svět hned lepší místo. Hned jsem jí na to odpověděla, že to, co popisuje, je typická oběť domácího násilí. Na to už mi neodpověděla.

Jak může někdo v dnešní době ještě mít takový názor?
Pro některé lidi je zkrátka stále závratná myšlenka, že je žena člověk a že se k ní nelze chovat jako k něčemu, co je jednodušší nebo co jim patří.