„Třeba elektrokoloběžky se povalují na chodnících, lidé se zrakovým znevýhodněním o ně zakopávají, protože stroje nikdo neuklízí. Málokdo chápe, že taková zahozená elektrokoloběžka je poměrně nebezpečný předmět, který nevidomého ohrožuje,“ vysvětluje sociální geograf Robert Osman. Ten se snaží mluvit s lidmi z radnic a městských firem. Aktuálně pracuje na tom, aby bezpečnější a uživatelsky komfortnější byla pro lidi s postižením veřejná doprava v Brně.
Na jaký typ postižení se nejvíce zapomíná?
Velmi málo mluvíme například o ležení ve veřejném prostoru. Lidé s chronickou únavou se nevejdou do žádné zavedené škatulky postižení, nejsou to lidé na vozíku, nemají problémy se zrakem nebo sluchem. Hádám, že si teď vybavíte jen velmi málo míst, kde byste si na veřejnosti bez studu lehla.
Na úrovni slov a deklarací to vypadá, jako bychom byli nejpřístupnější zemí na světě. Problém je, že zůstáváme u slov.