Poráží sucho. U domu založil tůně, louku i les, dotace nepotřeboval

Na obnovu historických alejí, cest, ale i tůní a mokřadů se vypisují dotace za miliardy. Na tomto místě však během několika let vznikl unikátní systém tůní, luk a lesů, který zadržuje vodu, poskytuje prostor více než 50 druhům ptáků, žábám nebo hmyzu a stál jen pár desítek tisíc.

Fotografie rozkvetlé zahrady s tůněmi a množstvím živočichů třiatřicetiletého Lubora Křížka sdílelo na Facebooku skoro devět tisíc lidí, další stovky se na mladého muže obracejí s prosbami o radu, jak něco takového udělat i u sebe doma.

„Počáteční náklady na zemní práce byly třicet tisíc, ale pak nepočítám svoji fyzickou práci a čas, který jsem s tím strávil. To kdybychom spočítali, jsou to statisíce, ale já to takhle neberu. Vnímám to tak, že zajišťuju rodině, přírodě a všemu okolnímu vodu do budoucna,“ říká arborista a ornitolog Lubor Křížek.

Návrat k původní krajině, jak vypadala do 50. let minulého století, je podle expertů i cestou, jak bojovat se suchem, erozí i přemnoženými hraboši.

Úplně na začátku proměny krajiny v okolí sedlčanské samoty byly potíže s nedostatkem vody. Začala vysychat studna i strouha na zahradě a při prudkých deštích se voda z okolních polí valila třeba do stodoly, na pozemku se jí ale mnoho nevsáklo. Navíc se tím znečišťovala i voda ve studni.

„Intenzivně měním místo kolem sebe pět let, ale odhodlával jsem se docela dlouho,“ přiznává Křížek. Vzorem mu je koncept trvale udržitelného přístupu ke krajině, jejíž součástí je třeba takzvaný jedlý les. „Je to všechno, co se dá sníst, od sladkoplodých jeřábů přes kaštanovníky jedlé až po drobné keříky. Toho všeho je tam asi 25 druhů, je to na ploše čtvrt hektaru,“ přibližuje Křížek.

Žáby a ptáci

Jako první se na pozemku protkaném tůněmi a kvetoucí loukou usadily rosničky, dnes tu žijí i skokani a pozorovat se dá více než 55 druhů ptáků. „Lidé si často myslí, že tůň jde udělat všude, ale to nejde,“ upozorňuje Křížek. „Místo musí k tomu být skutečně vhodné, u mě se nabízelo, protože dřív bylo zamokřené,“ dodává.

Podle Křížka se dnes lidé málo chtějí pídit k příčině nedostatku a žádají rychlá řešení. „Následek řeší tím, že si většinou udělají vrt. To je největší chyba. Ale opatření, o kterých se já bavím, se projeví třeba až za deset nebo patnáct let. Odvodnilo se téměř milion hektarů mokřadů, to je obrovská masa a ta voda teď chybí,“ přemítá nahlas Křížek. „Mám pocit, že se nic nedělá, protože kdyby se dělalo, vidím to v krajině,“ uzavírá.

Družstevní lány

Od padesátých let minulého století se v české krajině rozorávaly meze a cesty, vysoušely mokřady, napřimovaly potoky. Socialistický ideál spočíval v nekonečných lánech, po kterých se prohánějí kombajny a traktory.

Podle historiků bylo při slučování polí rozoráno kromě mezí také zhruba dvě třetiny tehdy existujících polních cest a stezek. Nezmizely beze stopy, zůstaly zapsány v katastrech. „Obnova polních cest je jedním z nejjednodušších nástrojů obcí, jak udržet vodu v krajině,“ říká jeden z autorů projektu obnovy 1000 a 1 cesta pro krajinu Pavel Čížek, starosta ze Spáleného Poříčí. Je podle něj poměrně snadné takové cesty znovu obnovit, čímž se rozdělí velká pole. „Kolem je následně možné vytvořit zatravněné protierozní pásy, osadit je alejemi a často jsou vhodné pro vedení cyklostezek či pěších turistických stezek,“ popsal Čížek.

Pestřejší krajina s původními prvky, tedy kromě alejí kolem cest i mezemi a remízky, se pak stává i útočištěm predátorů, kteří mohou pomocí třeba proti přemnoženým hrabošům.

Změna v krajině

Podle odborníků je obnova původních krajinných prvků mnohdy komplikovaná a neděje se z mnoha důvodů. „Jedním je vlastnictví půdy, kdy u nás máme 80 procent půdy v pachtu, tedy že hospodaří na pronajaté půdě. I kdyby zemědělec chtěl něco změnit, musí mít vypořádané vlastnicko-uživatelské vztahy,“ vysvětluje Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy. Dalším důvodem je ekonomika, zemědělci podle Vopravila mnohdy používají obří stroje, které byly určeny pro americké prérie. „Ty potřebují velké plochy,“ dodává.