V Angole jste strávila téměř čtyři roky. Jaké je postavení žen v tamní společnosti?
Zlepšuje se, ale pořád je to běh na dlouhou trať. Angolské ženy stále zastávají roli hospodyně a matky a je pro ně velice těžké prosadit se i jinak. Moc dobře to znám i z vyprávění mých kolegyň. Vydobýt si svou pozici mimo kuchyň je pro ně extrémně obtížné.
Jak jim pomoci?
Jsem zodpovědná za všechny programy a projekty, které v Angole máme. A ve všech klademe velký důraz právě na zapojení žen. Může se zdát, že projekty jako kopání studen nebo práce na poli je doménou mužů, ale zapojení žen je tu neméně důležité. Ostatně se už dávno ukázalo, že když se zapojí žena z nějaké rozhodovací pozice, tak to má jen výhody.
Velkým tématem, zejména v centrální Angole, je dlouhodobě jen velmi malé povědomí o menstruační hygieně. Země se také potýká s menstruační chudobou. Došlo za vašeho působení k nějakému zlepšení v této oblasti?
Pořád je to velké tabu. Ve střední Angole dívky vzděláváme v otázkách menstruace. Také je učíme šít znovupoužitelné vložky, čímž se redukuje nejen ekologická stopa, ale právě tím zpřístupníme menstruační pomůcky více ženám, a to i těm, které žijí v odlehlých vesnicích. A do vzdělávání zapojujeme i muže. Bez nich to také najde.
Aneta Jelínková (29)
|
Jaká je jejich reakce?
Je to pomalý proces. Pro Angolany je menstruace něco špinavého, co se týká pouze žen. Dívky by podle nich měly zůstávat doma a nechodit do školy, když zrovna menstruují. Takže dialog na toto téma je obtížný, ale postupně se nám daří ho prosazovat. Ale nedělám si iluze, ještě to bude nějaký čas trvat.
S čím dalším se potýkají angolské ženy?
Velkým tématem je určitě HIV prevence. Velké procento žen v Angole je HIV pozitivní, a často se neléčí. To je problém zejména ve chvíli, kdy ženy otěhotní. Navíc ve chvíli, kdy je žena HIV pozitivní, tak je odsunuta na okraj společnosti a je vyloučena v podstatě ze všech aktivit.
Menstruace je i mužské téma, říká výrobkyně menstruačních kalhotek Šejdová |
Angolská byrokracie je úmorná
Angola je na africké poměry vcelku stabilním státem. Životní úroveň je tam ale navzdory tomu velmi nízká. Pozorovala jste tento rozdíl?
Angola je země ohromných kontrastů. Žije se v ní vlastně hrozně dobře, když máte jisté finanční a pracovní zázemí. Nikdy mi tam nic úplně nechybělo a je tam relativně bezpečno. V hlavním městě (Luanda, původně São Paulo da Assunção de Loanda, pozn. red.) jsou krásné ulice i velké mrakodrapy, ale to je jen jedna stránka. Ta druhá jsou slumy a chudí lidé. A to se samozřejmě promítá do běžného života. Já jsem ale bydlela na jihu Angoly, kde je velmi bezpečno a příjemně na život.
Jak se vaše práce slučuje s osobním životem?
Obecně skloubit práci v tomto sektoru s osobním životem je složité. Když jsem odjížděla do Angoly poprvé, tak si musela zvykat i moje rodina. Letos už mě ale i mamka navštívila. Takže cesty, jak to řešit, jsou. Ale není to vždy jednoduché. Musím udržovat vztahy na dálku a vážím si toho, že moji blízcí a kamarádi tu na mě vždy počkají.
I přesto jste o takové práci snila odmala?
Ano, už od gymnázia jsem věděla, že se touto cestou chci vydat. Vždy jsem ráda cestovala a zajímaly mě rozvojové země. Navíc jsem změny nechtěla dělat jen na dálku, chtěla jsem být u nich, když se dějí. Do Angoly jsem vyjela v podstatě ještě z juniorské pozice a za pochodu jsem se učila portugalštinu.
To chce jistou dávku odvahy. Jaké jsou podle vás potřebné vlastnosti ženy, která se pro takovou práci rozhodne?
Bez nějaké míry dobrodružné povahy se to nejspíš dělat nedá. Být kulturně senzitivní je jistě také na místě, přeci jen Angola je v tomto ohledu země, která je Čechům vzdálená. Také je potřeba snést určitou míru diskomfortu. My tam samozřejmě nežijeme v polních podmínkách, ale hodně cestujeme a často spíme na místech, kde není elektřina a podobně. A samozřejmě ta práce nejde dělat bez jisté dávky altruismu. Člověk musí věřit, že pomoc je normální, potřebná a má smysl.
A jsou dny, kdy si říkáte, zda smysl opravdu má?
Určitě, není to pořád zalité sluncem. Občas se také cítím mizerně, často proto, že nám nějaký vládní úředník hodí klacky pod nohy a věci najednou nefungují. Byrokracie v Angole je občas úmorná. V posledních šesti měsících už jsem navíc věděla, že potřebuji změnu já i mise, proto se tento rok přesouvám do Etiopie. A myslím si, že je to vlastně hrozně důležitý proces. Často někdo zůstane příliš dlouho a vyhoří. Což jsem nechtěla, chci to pořád dělat s nadšením a dobře.
To hezky vystihuje jeden váš výrok na sociálních sítích: „Věřím, že když se věci dělají s důvěrou, láskou a nadšením, nutně se dostaví pozitivní dopad.“
Přesně tak. A platí to nejen pro pracovní život, ale i pro ten osobní. Když děláte věci dobře, s nadšením a baví vás, tak to je to nejvíc, co může být. Je to ohromně důležité.
Občas mám strach z nejistoty
Co vám vaše pracovní zkušenosti přinesly do osobního života?
Podobně jako jsem v Angole každý den něco naučila tamní zaměstnance, tak i já jsem se každý den naučila něco nového od nich na oplátku. Opravdu každý den, byly to i maličkosti. Věci pracovní i věci o sobě samé. Angola pro mě byla kontinuální proces učení a poznávání sebe sama.
Na základě vašeho vyprávění by kdekdo řekl, že jste vyloženě neohrožená žena. Máte z něčeho strach?
Občas mám strach z té nejistoty, která přede mnou vězí. Myslím, že se s tím potýká mnoho žen, obzvlášť v mém věku. Sice nependluji z mise na misi, ale prostě nejsem nikde tak úplně doma. Občas mám strach, že až jednou řeknu kariéře „ne“, že nebudu schopná se tak úplně vrátit. Protože kus mého srdce vždy zůstane v zahraničí s lidmi, s nimiž jsem tam žila.
Druhá směna v domácnosti. Ženy na ní pracují bez mzdy, a často i bez vděku |
Máte na mysli i sociální tlak? Založit rodinu, vdát se, ...
Určitě. Takové otázky mi teď často chodí. Ženy v mém věku řeší kočárky, stavby domu, svatby... A já jsem pořád ta divná teta, která jezdí do Angoly. Hodně vnímám tlak na výběr toho, zda budu úspěšná v práci nebo v osobním životě. Naštěstí mám kolem sebe podporující kamarádky. Není totiž výjimkou, že tento tlak občas cítím i z žen. Střílíme si do vlastních řad.
Vaše kamarádky jsou tedy vaší inspirací?
Určitě. Ale to je i moje máma, ačkoliv to může znít jako klišé. V šesti letech mi zemřel táta a mamka mě i bráchu vychovala sama. Možná to občas neříkám dost nahlas a zřetelně, ale je to pro mě velmi inspirující. Ženská síla je ohromná. Je škoda, že ne vždy je o ní slyšet.
