V kolotoči tyranie. Třetina dospělých žijících v domácím násilí ho zná z dětství

Johanino dětství se odehrávalo uprostřed rodičovských hádek. Otec pil a bil její matku. „Její obličej od krve mám stále před očima. Pak se to ale otočilo. Otec býval alkoholem oslabený a matka, která také začala popíjet, toho využívala a mlátila ho,“ vypráví.

Rodiče žili svými konflikty, Johanu pouze kritizovali, ale jinak jí nevěnovali příliš pozornosti. „Jako malá jsem často utíkala k pohádkám, kde vždycky zvítězilo dobro nad zlem. Pak do své fantazie. Během dospívání jsem si vysnila ideál vlastní rodiny,“ pokračuje. Když jí bylo dvacet, seznámila se na firemním večírku s Markem.

„Imponoval mi, jak působil mužně a sebejistě. Vyrůstal v rodině, kde otec vládl pevnou rukou a maminka se propila až k alkoholismu. Začali jsme se scházet a po krátké známosti si pořídili společný byt. Hrozně jsem se na něj fixovala, byl to můj vysněný princ,“ popisuje.

Ze začátku bylo všechno v pořádku, později ale začal Marek s Johanou manipulovat a citově ji vydírat. „Marek nepracoval a byl na mě často naštvaný kvůli domácnosti. Když jsem po něm něco chtěla, ignoroval mě,“ pokračuje.

Později se páru narodila dcera a situace za začala ještě zhoršovat. „Po narození Adélky chodil domů opilý. Hádky postupně přerostly ve fackování, bití pěstmi a škrcení. Protože jsem se cítila ohrožená, volala jsem policii. To se mi pak Marek omlouval, plakal, proč jsem na něj taková. A já si to vyčítala,“ říká Johana a dodává, podobné situace se neustále opakovaly.

Dlouho jsem nevěděl, že jsem oběť domácího násilí, říká týraný muž

Změna přišla až poté, co zasáhl majitel bytu. „Kvůli věčným hádkám a konfliktům nám dal výpověď z nájmu a oba jsme se vrátili ke svým rodičům.“

U rodičů, kteří nadále žili v konfliktech, to bylo podle Johany k nevydržení, a tak si našla menší městský byt, kam za ní a za dcerou začal partner znovu chodit na návštěvy. Krátce poté se dali opět dohromady.

„Teď žijeme už půl roku společně. A je to stejné: Marek pije, pak dělá scény a bije mě. A já už popíjím také. Alkohol mě příjemně otupí, lépe zvládám stres a cítím se uvolněně. Vím, že to není řešení. Uvědomuji si, že u všech našich hádek je čtyřletá Adélka, že se také vždycky schová v pokojíčku a pláče, jako kdysi já. Někdy si říkám, že s Markem žijeme život svých rodičů,“ dodala. Příběh Johany podle odborníků není vůbec ojedinělý.

Násilí zažila každá třetí žena. Bez mužských hlasů není změna možná, apeluje expert

Domácí násilí si z dětství dědí 30 % dospělých

Podle výzkumu společnosti SocioFactor pro Asociaci pracovníků intervenčních center ČR, zaměřeného na přenos domácího násilí z generace na generaci, téměř třetina Čechů (31,8 %), kteří mají ve svém životě zkušenost s domácím násilím, ho zažila v dětství i v dospělosti.

„Zjistili jsme, že bez ohledu na to, zda jsou tito jedinci oběťmi, nebo původci násilí, byli v průběhu svého dětství často vystaveni domácímu násilí,“ uvádí jedna z autorek výzkumu Petra Šobáňová, jež vedla kvalitativní část výzkumu.

Dodává, že dítě značně ovlivní už to, že je svědkem násilí. Podle dat mají totiž děti, které v rodině s domácím násilím vyrůstají, výrazně větší šanci, že budou v násilné domácnosti žít i v dospělosti. Podle zjištění lidé se zkušeností s násilím také méně než ostatní důvěřují policii, justici, odborům ochrany dětí i sociálním pracovníkům obcí.

Lékaři mají zjišťovat u dospělých domácí násilí. Trend proniká i do Česka

Celkem 58 procent lidí se zkušeností s domácím násilím v dětství i dospělosti připustilo, že se násilné výpady odehrávají teď u nich i před jejich dětmi. Podle Veroniky Prokschové z agentury Sociofaktor tak vyrůstá další generace lidí, do které se v dospělosti může násilné chování přenést.

„Výzkum potvrdil, že děti často opomíjíme jako svědky násilného chování, zejména v případě násilí mezi partnery či manžely,“ uvádí předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center ČR Martina Vojtíšková. Dodala, že domácí násilí se odehrává v každé páté až šesté rodině v Česku.

Násilí je pro ně norma, nic jiného neznají

Pro přenos domácího násilí v rodině jsou zásadní také rizikové faktory, mezi které patří izolace oběti, nefunkční komunikace v rodině nebo vnímání násilí jako něčeho, co je normální. Mnoho lidí si podle výzkumnic ani neuvědomuje, že k přenosu života v domácím násilí k nim došlo.

„Pokud oběť setrvává v násilném vztahu, postupem času začnou zúčastnění vnímat toto chování jako normu, což vede k vyšší pravděpodobnosti přenosu násilí na další generace,“ vysvětluje Vojtíšková.

S tím souhlasí i psycholožka Ludmila Čírtková, která s Asociací na problematice mezigeneračního přenosu dlouhodobě spolupracuje. Zdůrazňuje, že normalizace násilí snižuje schopnosti jedince rozpoznat násilí a projevy zneužívání v dospělosti. „Pro oběti může být obtížné si včas uvědomit, že to, co se jim děje, již překračuje hranice akceptovatelného soužití,“ dodává.

Čírtková: Násilí nás fascinuje jen na dálku. Je mýtus, že vrahy přitahuje les

Momentem, kdy oběti často řeknou stop, je podle pracovnice intervenčního centra Vojtíškové situace, kdy násilí čelí nejen nejen oni, ale i jejich děti. Do centra si pro pomoc chodí ženy i muži.

„Obě pohlaví mají ale jiné strategie s vyrovnáním se té situaci. Když si muž řekne, že se špatně oženil, tak prostě odejde. Odchází většinou bez dětí, je finančně zajištěný a najde si bydlení. Naopak podle dat, když odchází ženy, tak nejčastěji ve věku, kdy mají malé děti, tím pádem jsou finančně závislé na partnerovi a bydlení si hledají těžko,“ popisuje.

Přestože by se mohlo zdát, že dcery vyrůstající s násilnými rodiči budou kopírovat spíše chování svých matek, podle Vojtíškové tomu tak ale vždy není. „U některých žen, které aktuálně nevykazovaly přenos, tak měly obavy, že se budou chovat podobně jako otec a budou násilné. Naopak se teď objevuje fenomén, kdy se dívky obracejí spíše k otci. Člověk si řekne, co pro něj bude v takové situaci bezpečnější? Být raději submisivní, nebo mít ostřejší lokty?“

Oběti domácího násilí balily na útěku. Fotograf zachytil, co si vzaly

Podle výzkumnic i pracovnic intervenčních center, které pomáhají lidem žijícím v domácím násilí, je pro generační přenos důležité zajistit dostatečnou psychologickou a psychiatrickou pomoc. Přestože jde téměř vždy o lidi se špatně fungujícími rodinnými vztahy, je to právě podpora blízkých, která může lidem pomoct dostat se z domácího násilí.

„Pro některé je impulzem nový partner, nové zaměstnání nebo jiný životní cíl, který jim pomůže zaměřit se na sebe, svou sebehodnotu a sebevědomí,“ zakončila Vojtíšková.