Cestovat lze i s chronickým onemocněním. Stačí dobře plánovat, říká pár

Zajímalo by mě, jaké byly vaše začátky. Kdy jste se rozhodli cestovat po světě?
David: Už od dvanácti let mám revmatickou artritidu. Proto prognóza toho, že budu cestovat třeba v padesáti, šedesáti letech – kdy si někteří lidé začínají užívat – u mě platit nemusí. Stejně to má i partner, který už čtrnáct let trpí cukrovkou prvního stupně. Obě ta onemocnění se časem zhoršují. A protože oba milujeme cestování, přemýšleli jsme, jak to udělat.

Před dvěma lety jsem pak podstoupil výměnu obou kyčelních kloubů za titanové. Předtím jsem pracoval jako manažer, v práci jsem trávil poměrně hodně času a byl jsem dost po tlakem. Během desetiměsíční rekonvalescence jsem měl čas přemýšlet a říkal jsem si, jestli to není správná doba na změnu.

Karel: Uvažovali jsme nad tím už déle, ale chtěli jsme do toho jít až během pěti, šesti let. Tohle byl takový impuls.

Čeho jste se před odjezdem báli?
David: Byl to pro nás hrozně velký krok. Osobně jsem velmi pragmatický člověk, mám rád všechno nalinkované. Hrozně nás děsilo, že opustíme všechno, co máme. A že spolu budeme čtyřiadvacet hodin denně.

Samozřejmě jsme řešili i zdravotní stránku – oba totiž víme, že jsme nemocní a že začít cestovat při těchto dvou onemocněních není ten nejlepší krok. Nicméně všechny cesty dopředu pečlivě připravujeme. Volíme to tak, abychom to zdravotně zvládli a vybíráme destinace, kde nám nehrozí velké riziko.

Jak tedy svá onemocnění při cestování zohledňujete?
David: Snažíme se dávat zdraví na první místo. S důkladnou přípravou se v současné době dá bezpečně cestovat i s onemocněním.

Už v letadle kontaktujeme posádku letadla a řešíme s nimi možnost uchování léčby v chladu. Na ubytování nebo v okolí pak potřebujeme mít ledničku. Proto už dopředu vybíráme destinace, kde ta možnost je.

Zohledňujeme to například i při výběru zemí. Třeba mně na revma dělá dobře teplé počasí. Vybíráme proto destinace, kde je teplo a příjemně. Naše cesta proto nikdy nepovede do Norska, do Švédska či do podobných zemí, protože tam je chlad a nemuselo by to dělat dobře mým kloubům.

Jak vás zdravotní potíže omezují při vašich cestách?
David: Já osobně nemohu vykonávat opravdu dlouhou chůzi v náročném terénu, lyžování nebo vysokohorskou turistiku. Nebo aktivity, které zahrnují velké odrazy nebo dopady. Nicméně po výměně kyčelních kloubů jsem víceméně zdravým člověkem. Dělám na cestách věci, které dělá 95 procent lidí. Když třeba cestujeme delší dobu autobusem, člověk si potřebuje odpočinout, takže si děláme pauzy. Snažíme se tělu dopřát i relax, který potřebuje.

Je to ale tím, že aktuálně jsem ve velmi dobrém stavu. Netrpím třeba ranní ztuhlostí, což je bohužel jedna z věcí, která revmatiky postihuje poměrně často.

Karel: Největší nepříjemnost, která mě může potkat, je nedostatek správného jídla – těch správných sacharidů. To je ale už v dnešní době dostupné všude, minimálně rýže. Tam, kde by s jídlem mohl být problém, jsme připraveni.

Vozím s sebou ovesné kaše, které jsou výborným zdrojem k doplnění stravy. A vždycky s sebou máme sladké – kdyby cukr klesl. Stejně tak na delší přejezdy většinou kupujeme suché bagety nebo toustové chleby, abychom měli dostatek jídla na cestu. A samozřejmě potřebuji inzulín.

V jaké zemi bylo nejtěžší sehnat to správné jídlo?
Karel: V Indii. Co se týče stravování, vždycky jsme se snažili najít něco, co alespoň lehce zavánělo evropským standardem. Opravdu velký problém jsme měli jen v Bombaji, protože jsme bydleli v odlehlejší části a v blízkosti pěti kilometrů nebylo žádné „normální jídlo“. Takže jedinou možností, kde jsme se mohli stravovat, byl McDonald. Žili jsme na něm pět dní.

Titan a Inzulín David a Karel jsou na cestách už přibližně rok. Nezastavilo je ani to, že David trpí revmatoidní artritidou a Karel cukrovkou prvního stupně. Za tu dobu navštívili nespočet zemí, například Sumatru, Vietnam, Myanamar, Thajsko, Srí Lanku, Indii, Bali, Komodo, Hongkong, Kuala Lumpur, Raja Ampat, Amsterdam, Haag, Švýcarsko, Londýn, Španělsko a Portugalsko. O svých zkušenostech píší jako Titan a Inzulín na cestách.

Jak se vaše cestování liší od cest lidí bez chronických onemocnění?
David: Z 99 procentní pravděpodobností byste nepoznala, že mám titanové kyčle a že Karel trpí cukrovkou. Je to o tom, že si Karel před každým jídlem píchne inzulín a já, když cítím, že jsem unavený a zakouším lehkou bolest, zpomalím, nebo se posadím.

Je to poznat spíš na té části, která tomu předchází – musíme víc plánovat, aby všechno klaplo. Aby na místě bylo to, co potřebujeme.

V čem vaše příprava spočívá?
David: Plánování je několikatýdenní až měsíční záležitost. Abychom nepřijeli někam „na blind“. My ani nemůžeme být ten typ cestovatelů, kteří přijedou ve tři ráno někam do města a teprve potom řeší, kde se ubytují.

Na cestě jsme tři měsíce. Pak se vrátíme, abychom podstoupili pravidelné lékařské kontroly. Aby bylo opravdu zaručeno, že jsme v dobrém zdravotním stavu.

Karle, vy si každý den aplikujete inzulín, který musí být skladován v určitých podmínkách. Jak to koresponduje s výpravami do náročných oblastí? Teď jste například strávili několik dní v džungli na Sumatře.
Karel: Inzulín v perech, který se aktuálně používá, vydrží nějakou dobu mimo lednici. Nesmí se nechat na sluníčku nebo v teple. Aby se nepřehřál, skladuji ho alespoň v batohu, třeba u lahve s chlazenou vodou, nebo zabalený v oblečení. Takhle vydrží klidně i čtrnáct dní.

Navíc do džungle jsme nenesli veškeré oblečení a vybavení, nechávali jsme část věcí tam, kde jsme byli ubytovaní, v civilizaci. Tam zůstal i inzulín, který používám po zbytek naší cesty. Kdyby se cokoliv stalo při pobytu v džungli, tak si pak v civilizaci nasadím novou ampuli a můžeme pokračovat dál. S tímhle musíme také počítat.

Když jedete na konkrétní místo, připravujete se nějak na možnost, že by se tam mohl váš zdravotní stav zhoršit?
David: Zpravidla víme, kde je nejbližší ambasáda a nemocnice – pro případ, že by se něco přihodilo. Zatím se nám však v souvislosti s našimi onemocněními nic nepřihodilo.

Ročně projedu 16 zemí, říká cestovatelka, radící jak brázdit svět levně

Jak by se lidé s chronickým onemocněním měli podle vás na delší cestu připravit?
David: Myslím si, že pokud má někdo chuť cestovat a má chronické onemocnění, měl by to určitě zkusit. Pak může říct, že to nevyšlo, ale aspoň to vyzkoušet.

Měl by si vybrat destinaci, kam se chce podívat a zjistit, zda je pro něho tamější počasí vhodné. Načíst si informace, zkonzultovat to s lékařem a jít do toho.

Karel: Pokud někdo zvažuje cestu a je diabetikem nebo má revma, určitě by se toho neměl bát. Nejvíc nás těší, když nám na naši stránku píší lidé, že se báli cestovat třeba s dítětem, které má cukrovku, a že jsme pro ně byli inspirací k tomu, aby vycestovali. A že to zkusili a bylo to super. Takhle nám napsalo několik desítek lidí.

David: Chceme ukázat, že nemocných lidí je spousta. Neseď doma a zkus něco udělat. Ono je to fakt fajn a jde to.