„Děláme to dobře, jen potřebujeme čas. Hlavně ať se to pořád nesnaží někdo zvenčí zlepšovat,“ říká Metelka.
Střední školy v zemi za sebou mají období slučování kvůli velkému úbytku dětí. Snížil se tím počet míst na školách, byl to dobrý krok?
To je těžká otázka. V případě vsetínského gymnázia a zdravotnické školy se to podařilo. Stojí vedle sebe, organizačně to funguje. Zároveň je ale jasné, kam která směřuje a jaký má cíl. Gymnáziu prospívá spojení se školou, která klade důraz na praktickou stránku a profesní uplatnitelnost absolventů. Pro zdravotnickou školu, která je menší, zase může být klíčová přítomnost gymnázia s jeho nabídkou mimoškolních aktivit, meziškolních partnerství a technicko-ekonomického zázemí. Ale nedá se to zobecnit.
Znáte i nepovedená sloučení?
Vím o školách, kde se to nepodařilo. Pojí je ekonomické důvody a pedagogika zůstala bokem. Aby studenti dosahovali dobrých výsledků a cítili se ve škole komfortně, aby měli sebedůvěru, musí se se svou školou identifikovat. A tomu slučování obecně nepomáhá. Jednotlivé školy si musí zachovat svou tvář, svou značku. Jakmile se vytratí, je to začátek konce. Sice se sloučením ušetří, ale rizika jsou příliš velká, proto ho obecně za prospěšné nepovažuji.
V čem je největší rozdíl mezi soukromou a státní školou?
V obou sférách jsou školy dobré, nejlepší, nebo naopak špatné. Není to tak, že soukromá škola automaticky znamená vyšší kvalitu a obráceně. Rozdíl je v nebezpečí, kterým musí školy čelit. Moje zkušenost se soukromými školami je taková, že kladou obrovský důraz na výchovný a vzdělávací proces. Snaží se najít si místo na trhu, být originální, nabízet nové myšlenky. Přitom se jim může stát, že sklouznou někam, kam původně nesměřovaly. U státních škol naopak vidím zvýšené riziko stagnace. Zřizovatel má na starosti mnoho škol, ve kterých musí uchovávat srovnatelnou úroveň vzdělávání, stavu budov, vybavení škol.
Martin Metelka (41)Pochází ze Vsetína. Po absolvování přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy působil v letech 2001 – 2005 jako středoškolský učitel s aprobací biologie–chemie na Masarykově gymnáziu ve Vsetíně. Roku 2005 přijal místo učitele a hlavního vychovatele na soukromé základní škole a gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy, kde zůstal dva roky. V letech 2007 – 2014 byl ředitelem gymnázia a základní školy Nový PORG v Praze-Krči. Další tři roky vedl soukromé Gymnázium J. Seiferta v Praze. Loni vyhrál konkurz na místo ředitele Masarykova gymnázia, Střední zdravotnické a Vyšší odborné školy zdravotnické ve Vsetíně. |
A ve studentech rozdíl není? Pracoval jste v prestižních školách, novátorských. Nestahovaly hlavně ambicióznější děti?
Já rozdíly nevidím. Děti jsou různé. Nedá se zobecnit, že by na soukromých školách, kde rodiče platí školné, byly rozmazlené a drzé a na státních zase pracovité a skromné. Mám tu práci rád a rád vzpomínám na svoje studenty. Ale přitom vůbec nerozlišuji, odkud byli, kde jsem je učil.
A v přístupu rodičů rozdíl je?
Tam spíš. (smích) Převládá názor, že na soukromé školy míří děti, které by na státních neuspěly, ale když rodiče zaplatí školné, tak přece musí odmaturovat. To ale absolutně není moje zkušenost. Naopak jsem se setkával s rodiči, kteří měli vzdělání hodně vysoko na hodnotovém žebříčku, a proto byli ochotni investovat do vzdělání svých dětí. V drtivé většině to přitom nebyli lidé, kteří by nevěděli, co s penězi. Museli dobře vážit, jestli dítě do takové školy dají. A to se pak odráželo v jejich přístupu. Byl jsem s nimi častěji v kontaktu, než jsem dnes s rodiči na státní škole. Nebylo to přitom konfrontační. Rodiče se zajímali, doptávali. Na státní škole mají možná rodiče pocit, že stejně nic nezmění, je to škola, je tady léta, sami do ní třeba chodili a vědí, jak to funguje. To je ale něco, s čím máme bojovat. Přesvědčit rodiče našich studentů, že nás zajímá jejich názor, že při vzdělávání jejich dětí jsou partnery školy.
Máte recept, jak naplnit školu, když se nerodí víc dětí?
A chceme ji naplnit, když ty děti nemáme? Kapacity škol skutečně převyšují poptávku a na to můžeme reagovat různě. Především je ale potřeba neustále pracovat na tom, aby škola měla jasnou tvář. Aby bylo patrné, jaké je zaměření, co pro studenty dělá a čím se odlišuje od ostatních. To je to, co rodiče potřebují. Pokud zvolí školu proto, že je nejblíž, pak k ní logicky nemají pevný vztah.
Podle čeho tedy vybírat?
Nejdůležitější je, co o škole říkají studenti a rodiče. Žádná PR kampaň to nenahradí. Když rodiče vybírají střední školu pro dítě, radím jim, aby se nebáli dát na první dojem. To, jak na ně škola působí, když vejdou. Jestli je upravená, jestli je někdo pozdraví, jak se chovají studenti, jestli se učitelé zeptají, co potřebují, nebo zrovna na někoho řvou. Škola taky musí jasně říct, co umí a co dělá. A také, co neumí a dělat nebude.
Můžete si dovolit říct svému zřizovateli, že něco neumíte a nebudete dělat?
Myslím si, že můžu. Samozřejmě to ale musím obhájit, podložit argumenty a mít podporu pedagogického sboru. Není to lehká cesta, ale vhodná ano. Být co nejotevřenější a říct, k čemu studenty vedeme a jak řešíme problémy, je nejbezpečnější přístup.
Do státního školství jste se vrátil právě v době, kdy se spouští reforma financování. Školy už nebudou placené podle počtu studentů. Je to vhodný systém?
Nejsem na to expert. Pozitivum vidím v tom, že když nebude přímá souvislost mezi počtem studentů a penězi, které do školy přijdou, dává to školám určitou volnost. Mohou dělat pedagogiku tak, jak považují za nejlepší, a neohýbat ji, aby nalákaly zájemce a zaplnily místa. Pokud rodiče mohli přijít a říct, že škole dají dítě, ale..., tak to bylo špatně. Co však postrádám, je srovnání počtu odučených hodin a kvality vzdělání.
Dá se změřit kvalita vzdělávání?
Změřit se dá obtížně, ale je to lepší, než to nedělat vůbec. Neměli bychom se tvářit, že je vzdělávání tak složité a neuchopitelné. Dají se poměřit znalosti na konci základní školy, máme maturitní zkoušky. Dá se průběžně ověřovat, zda vzdělávací soustava směřuje k tomu, co jsme si vytyčili. Když budete mít fabriku na auta, také musíte vědět, jestli vyrábíte sporťáky, nebo traktory. A ne být na konci ráda, že to má čtyři kola. S tím ale státní školství bojuje.
Soukromé školy mají ověřování nastavené?
Pro všechny školy je důležitá kvalita a v ní se odrážející zájem rodičů. Soukromé školy si kvalitu hlídají, nečekají na maturitu, dělají srovnávací zkoušky a mají metody, kterými ověřují, že se neodchylují od svého cíle. Ve státním školství je to ale složitější, protože školy plní trochu jiné zadání a jejich společenská funkce je mnohem odpovědnější. Musí zajistit kontinuitu vzdělávání další desítky let. Definovat, jak ověřit kvalitu a shodnout se na tom není jednoduché. Vždyť jen najít shodu ohledně maturit je obrovský problém.
Ano, neustále se mění.
Neustálé změny, nejen u maturit, jsou největší problém státního školství, který vidím. Pořád má někdo pocit, že je všechno špatně a musí se to zlepšit. A každý pokus o zlepšení ukrajuje školám část odpovědnosti, kterou pak přenáší jinam. Proč? Protože to ty školy nezvládnou? Protože tomu nerozumí? Samozřejmě že rozumí. Taková nedůvěra hodně poškozuje školy v očích veřejnosti. A problém s tím mají i pedagogové.
Bere jim to jistotu?
Když uvěříme, že to neděláme moc dobře, tak tím vzdělávání trpí. Ten pocit méněcennosti nás sráží. Ale i v mezinárodním týmu pedagogů jsme řešili tytéž věci, jako řešíme ve Vsetíně. Jsem přesvědčený, že to děláme dobře, jen potřebujeme, aby se to pořád někdo zvenčí nesnažil zlepšovat tu zleva, tu zprava. Zahraniční systémy, které obdivujeme, také nefungují proto, že tam žijí chytřejší lidé. Ale proto, že měli čas je vymodelovat do té stávající podoby.
Vraťme se ještě k maturitě. Má být matematika povinná?
Jednoznačně ano. Má velkou hodinovou dotaci, věnuje se jí pozornost, tak by si stát také měl ověřit, že to úsilí a vynaložené prostředky k něčemu byly. Pokud se budeme bavit o gymnáziu, tak je matematika jedním z hlavních předmětů. Spolu s češtinou a prvním cizím jazykem, tedy dalšími maturitními předměty, dostává nejvíce vyučovacích hodin. Pak přeci musíme vědět, zda to má smysl. Pokud ale jsou typy škol, kde matematika není nezbytná, a proto ji také vyučujeme méně hodin, pak ji nezkoušejme. To je třeba příklad zdravotnické školy.
Zlepšit kvalitu vzdělávání měly i jednotné přijímací zkoušky. Jenomže nakonec i přes ně prošli prakticky všichni uchazeči?
To je příklad toho, jak by to nemělo být. Pokud se nepletu, zaváděly se proto, aby byla minimální hranice, která zajistí, že se na maturitní obory nedostane každý bez ohledu na to, zda má studijní předpoklady. Tomu jsem rozuměl. Jenomže se to nestalo. Pouze zase školy přišly o část kompetencí a klesly v očích veřejnosti. Někdo, kdo ve škole nikdy nebyl, neví, jaká je, kam směřuje a jaké jsou její silné či slabé stránky, jí vybírá děti, které bude vzdělávat. Tedy říká, že to ví líp než ředitel školy. Jenomže neví.
Školy ve Zlínském kraji dělaly přijímačky dlouho před zavedením jednotných testů. Jenomže pak ti, kteří neuspěli, šli studovat do jiného kraje, kde se jim vyhnuli. To taky nebylo systémově správně?
Souhlasím s tím, že myšlenka byla dobrá. A když jsme jednotné zkoušky zavedli, už od nich neustupujme. Škola by ale měla mít větší pravomoc, teď jí zbývá 40 procent. Všude, kde jsem působil, včetně vsetínského gymnázia, jsme přijímačkám věnovali hodně velkou pozornost. Vybrat ty, které bude škola vzdělávat, je klíčové pro její další fungování. Zažil jsem, že škola měla i vlastní psychologické testy, dělali jsme pohovory, těch možností a způsobů je celá řada.
Zároveň je to nesrovnatelně víc práce?
Je to samozřejmě náročné, ale získáte díky tomu další úhel pohledu na uchazeče. Nevidíte jen čísla a výsledky testů, ale člověka. Proti tomu jsou státní přijímačky pro školy ohromně jednoduché a vyžadují jen minimální úsilí. Ale je to dobře?
