Chráníte si ruce, které vás živí?
Ne. Moc rád pracuju se zemí, mám doma cirkulárku i motorovou pilu, rád používám hoblovku. Nejen že mě to baví, ale je to i trénink na vlastní práci. Vždycky říkám, že traumatolog je tak trochu truhlář kostí.
Co vás láká na vašem oboru?
Na traumatologii mě baví to, že každá zlomenina je jiná. Líbí se mi, že tu máme hodně mladých pacientů, a moc se mi na té práci líbí technologický pokrok. Díky tomu, že se medicína stále zlepšuje, se lidé chtějí dostat do stejné kondice jako před úrazem. Když se to povede, je to velmi příjemný zážitek.
Post jste převzal na jaře po Pavlu Kopačkovi (71 let), který stál v čele jediného centra pro léčbu vážně zraněných v Jihočeském kraji od roku 1993. Kdy vám primář poprvé řekl, že vás chce jednou vidět na svém místě?
Dobrá otázka. Někdy kolem roku 2006.
A neštvalo vás, že vám nepředal primariát dřív?
Asi se nedá říct štvalo. Spíš jsem si někdy říkal, jak člověk stárne, je unavenější a abych na to měl ještě dost sil. Ale když jsem se dozvěděl, že profesor Pavel Pafko se stal přednostou kliniky, kde prováděli i operace prezidenta Václava Havla, teprve v padesáti letech, zjistil jsem, že ještě pořád mám dost času.
Je těžké pokračovat v práci po uznávaném předchůdci, který na traumatologii působí 46 let?
Každý máme silné a slabší stránky. Silnou stránkou bývalého primáře byla schopnost dlouhodobé koncepce a získávání kvalitních lékařů. Když porovnáme úrazová oddělení v krajských nemocnicích, jsme po Brně druzí s největším počtem lékařů. To pak umožňuje odpovídající kvalitu péče, klid na práci, zvládnutí náročnějších situací. Na druhou stranu doufám, že se mi podaří oddělení rozvíjet ve věcech, které dřív nebyly tak podstatné.
Které to jsou?
Jak už jsem předeslal, kolektiv je tady úžasný a zvládá běžnou práci. Ale svoji pozici v porovnání s fakultními nemocnicemi jsme začali zlepšovat až od roku 2004. Tehdy jsem se začal nejdřív já a pak další kolegové podílet na postgraduálním vzdělávání dalších lékařů v republice a následně i v cizině a naše oddělení si vybudovalo během deseti patnácti let celostátní, ale i mezinárodní věhlas. A to si myslím, že je moje silná stránka, a chtěl bych v tom pokračovat. Aby naše oddělení bylo srovnatelné jak s nejlepšími fakultními nemocnicemi u nás, tak ve světě.
Vejdete se ještě s nárůstem pacientů do současných prostor?
Fakt je, že když jsem nastupoval, bylo nás tu osm a operovali jsme většinou v úterý a ve čtvrtek na jednom až dvou operačních sálech. V současnosti máme jeden sál trvale každý den a druhý máme čtyři dny v týdnu a je nás tady 24. A tím, že máme dostatek lékařů ve službě, se snažíme operovat pořád a pacienty zvládat. V poslední době operujeme standardně do deseti, do jedenácti do večera. Myslím, že podobné oddělení v nemocnici není.
Jak se během let proměnil styl práce na vašem oddělení?
Ta změna je neskutečná. Vyplývá to už z počtu lékařů, který se zvýšil na trojnásobek. Možná by si někdo mohl říct, ale pořád je tam stejně lůžek, 64 standardních a osm JIP, na druhou stranu se obrat pacientů zečtyřnásobil a počet operací narostl pětinásobně za posledních dvacet let. Zatímco dřív všichni operovali všechno, protože nás bylo málo a spektrum bylo relativně úzké, mohlo to tak fungovat. V dnešní době máme na každou oblast tým lékařů, kteří ji rozvíjejí a specializují se v ní.
Martin Kloub(51 let) Primář traumacentra v českobudějovické nemocnici je rodákem z Litvínova. Absolvent Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze začal po promoci v roce 1992 pracovat na ARO v krumlovské nemocnici, po třech letech nastoupil na traumatologii do budějovické nemocnice. Má atestaci z anesteziologie, chirurgie a traumatologie. Přednáší na kongresech po celém světě a je spoluautorem kapitol ve třech učebnicích: Traumatologie (2015), Úskalí a komplikace při léčení zlomenin (2018) a Zlomeniny proximálního femuru (2019). Je členem výboru České společnosti úrazové chirurgie. Má čtyři děti ve věku od 1,5 roku do 29 let. |
Jakých úrazů je nejvíc?
Asi nejvíce ošetřujeme drobné úrazy lidí, kteří je potřebují zdokumentovat pro potřeby svého úrazového pojištění. Bohužel tato pojistková traumatologie hodně zatěžuje naši ambulanci, protože každého člověka musíte ošetřit a napsat mu zprávu. Pokud by tyto pojistky neexistovaly, lidé by je v nemocnici neřešili.
A mimo pojistkové případy?
Nejčastějšími zlomeninami jsou pořád u pacientů vysokého věku zlomeniny horního konce stehenní kosti, horního konce pažní kosti a zápěstí. U dětí jsou to nejčastěji zlomeniny předloktí a dolního konce pažní kosti, které se sem stahují z celého kraje. A pak je velké množství pacientů, které přijímáme po haváriích nebo po pádech, kdy je potřeba toho člověka jeden až dva dny sledovat, jestli nemá nějaké vnitřní zranění, a odpovídajícím způsobem ho léčit.
Je těžké držet ve vašem oboru krok se světovou špičkou?
V dnešní době čím dál méně. Rozdělil bych to do dvou hlavních částí – první je přístup k informacím a druhá materiální vybavení. Přístup k informacím se díky globalizaci a internetu v poslední době neskutečně změnil, mám příležitost jezdit do zahraničí a účastnit se mezinárodních kurzů. A musím říct, že bych nikdy nečekal, že úroveň vědomostí lékařů v Bělorusku, v Gruzii, v Rumunsku může být podobná jako ve Švýcarsku či Německu.
A co materiální vybavení?
Ani to problém není, protože pracujeme se stejnými implantáty a vybavením, co se týče třeba rentgenů, operačních stolů, světel jako na nejlepších pracovištích v Německu, ve Švýcarsku nebo ve Spojených státech. Jediné, co může být rozdílné, je aktivita lékařů. A přestože někteří lidé naříkají, že mladá generace je pasivnější než ta dřívější, podle mě je to spíš člověk od člověka.
Jak vám funkce primáře změnila režim práce?
Může to vypadat, že jsem získal větší svobodu tím, že si o všem můžu rozhodovat sám, opak je pravdou. Dřív jsem měl primáře, který mi víceméně všechno dovolil. Teď jsem zodpovědný za všechno, co se na oddělení každý den děje. Přitom nechci zanedbávat ani práci na sále, ani kongresy. Jsem přesvědčen, že primář, který nemá odpovídající odbornou úroveň, nemůže mít nikdy dostatečný respekt kolegů.
Jste workoholik?
Když jsem byl mladší, měl jsem pocit, že odpočívat nepotřebuju. Dneska to dělám rád, i když na lenošení nejsem. Odpočívám aktivně. Miluju cyklistiku, baví mě pracovat na zahradě, mám rád, když něco roste ze země. A pak mám spoustu zálib, které bych dokázal dělat, kdybych nechodil do práce, jako jsou například rybaření nebo létání ve větroni.
