Kat býval obecní zaměstnanec, ale lidé se ho stranili a žil na okraji měst. Bylo tomu tak i ve Znojmě?
To mělo vývoj. Jinak byli kati vnímáni v hlubokém středověku a jinak po reformách Marie Terezie, kdy už je společnost považovala za téměř řadové občany. To, že bydleli spíš na okrajích měst, bylo dáno tím, že se nezabývali jen hlídáním a popravováním vězňů, ale i čištěním odpadů. Provozovali takovou sanitární službu. Likvidovali i uhynulá zvířata, zakopávali je na mrchovišti. Šlo tedy o práci, která není moc čistá a voňavá. Ale město katy potřebovalo, a tak bydleli stále uvnitř hradeb, nebyli vystrčeni do nebezpečí. Znojemský kat býval půjčován premonstrátům do panství Louka a vlastnil i pohodnictví (provozovna zaniklého řemesla, které spočívalo v likvidaci uhynulých zvířat, v odchytu toulavých zvířat a jejich případném zabíjení – pozn. red.) v Tasovicích, Hodonicích a Boroticích.
Kde bývala katovna?
Ve středověku kati bydleli v Jámě zvané také Staré město. Jde o roklinu mezi znojemským hradem a kostelem sv. Mikuláše s asi dvacítkou menších domů postavených bez jasného řádu. Později už tam měl kat nedostatek prostoru, míval rozsáhlou rodinu a také u něj bydleli jeho pacholci, kteří hlídali ve věznici a jinak mu pomáhali. Proto v druhé polovině 18. století koupil popravčí dům na předměstí a k tomu postavil rasovnu, ve které zpracovával uhynulá zvířata. V průběhu staletí se nebavíme o jednom, ale o celé řadě katovských domů. Rasovna bývala v Přímětické ulici.
Jak často se popravovalo?
Relativně málo. Třeba dva tři měsíce se nic nedělo. Záleželo, jaká byla doba, jestli se v krajině loupilo. Ale většinou se město snažilo hříšníky pokutovat, dostat z nich peníze a nevěznit je dlouho. Znojemská věznice mívala 24 cel, takových kobek. Bývala v Zelenářské ulici, dokonce je tam pořád její část, takový sbor. Ve sklepení měli mučírnu. Za hlídání vězně a jejich stravu dostával kat 1,5 denáru. Průměrně tam míval kolem deseti vězňů. Byly ale dny, kdy jich bylo i přes tři desítky. Každopádně celkově to nebylo tak drsné jako třeba v Německu, kde se popravovalo ve velkém.
Stínalo se mečem?
Poprava mečem byla v podstatě čestná smrt a spíš výjimka. Hlavně se věšelo. Třeba lapky, kteří řádili v okolí. Pak viseli na Soudním vrchu (před zahrádkami v Pražské ulici – pozn. red.), kde byla šibenice, pro výstrahu na vyvýšeném kopci, aby je šlo vidět z dálky. Než uhnili, upadli či si je odnesli příbuzní.
Ti, co si vysloužili trest smrti, dočkali se pak pohřbu?
Zatím v okolí šibenic nebyl proveden archeologický průzkum. Teoreticky u nich mohou být zahrabáni, ale nevím. Že by se v matrikách objevil zápis „popraven“, to ne.
Četla jsem, že popravčí prodávali tuk z mrtvých zvířat a z něj se vyráběly hojivé masti. Je to pravda? A fušovali třeba i do řezničiny?
Tuk má souvislost s těmi uhynulými zvířaty, takže určitě ano. Taky když čistili septiky, vyváželi odpad na výrobu střelného prachu. Nicméně o napravování kostí nebo léčitelství máme zpráv minimálně. A řezník, to bylo naprosto oddělené povolání – jedno z nejváženějších, i když se pracovalo s krví. Kati ale ve středověku provozovali nebo pronajímali městské nevěstince. Ve Znojmě v ulici Na svahu.
Poznala bych tehdy kata na ulici podle oblečení? Vypadali jako ti, co jsou dnes v průvodu Znojemského vinobraní?
To je jen romantická představa. Vypadali jako běžní měšťané, samozřejmě v dobovém oděvu. Ale město nebylo velké, takže se o nich dobře vědělo, čím se živí.
Proč jste vlastně začal mapovat jejich život?
Vedla mě k tomu zvědavost. Chtěl jsem se o tomto řemeslu něco dozvědět, doslechl jsem se jen útržky, ale nic konkrétního. Jenže jsem narazil na podstatný problém. Znojmo je totiž velice špatně popsané a jeho historie až vágně zpracovaná a nejde do velkých detailů. Chtěl jsem zjistit, kde kati bydleli, a tak jsem se začal zajímat o městskou typografii, kde a co ve kterém domě bylo. Už jsem asi na 90 procentech probádaných míst – domů, kde jsem schopen určit majitele od roku 1363 do 1945 a čím se případně živil. Ale jsou místa, která se mi zatím nedaří prolomit, což je právě ta Jáma. Znojmo postihl mor, války a ohně, tím pádem některé listiny chybí. Skládám to opravdu z pididetailů. Znesnadňuje to i fakt, že katovské domy v určitém období vlastnilo město, tím pádem z nich kati neplatili daně a nejsou zaznamenány v daňových knihách. Další věc je, že v každé době se katovská profese značila jinak, záleželo na písařích. Používali názvy jako tortor, züchtinger, scharfrichter, henker, abdecker a freymann.
Otto Bouda
|
Potomci katů se prý ženili a vdávali do dalších katovských rodin. Nakolik je tedy možné jít po rodových liniích?
Ty se dají sledovat od roku 1624, kdy ve Znojmě začaly matriky. Prošel jsem je všechny. Sňatky s příslušníky obdobných profesí jsou tam jednoznačně vidět. Třeba příbuzný znojemského kata dělal stejné řemeslo v Mikulově. Kati často přicházeli do Znojma už jako zkušení popravčí z menších měst, kde byli hůř placení. Někdy kat zemřel, jednou byl i vyhnán a vzal to po něm pacholek. Případně řemeslo převzal bratr nebo syn.
Kde kromě Jámy bydleli?
To se bavíme o domech, které koupili, když ukončili řemeslo a nechali se zapsat do knihy měšťanů. Byla to například ulice Kovářská, Horní náměstí, Mikulášské náměstí – celkem dobré adresy. Taky bývala katovna na předměstí Neustift (Novosady – pozn. red.). Pacholci bydleli v Jámě a kat si pořídil něco většího.
Takže chudobou netrpěli?
Nebyli ti nejchudší, ale ve středověku ani ne moc bohatí. Až ti poslední si kupovali a stavěli domy. A lze u nich vidět, že měli peníze a byli podnikaví. Ale potýkali se s tím, že jim město neplatilo. Byla doba válečná, a tak platbu různě pozdržovalo a říkalo si, že mu zaměstnanec neuteče. Ale poslední znojemský kat se naštval a rezignoval. Nechal se zapsat jako měšťan, koupil dům a živil se prodejem palivového dřeva. S tím se pojí příběh celé skupiny těchto obchodníků se dřevem. Byli obviněni, že kradou dřevo na vranovském panství hraběte Mniszka. V 18. století už také kati pronajímali části svých domů armádě, celkem vysokým šaržím. Z toho je jednoznačně vidět, že už byli zařazeni do normálního prostředí, nikdo se jich neštítil.
Co ještě vás na katovských domech překvapilo?
Že kolem řady z nich jsme chodili ještě nedávno, třeba před 30 lety. Bohužel pro některé majitele jde pouze o stavební místo, o historii domu se nezajímají. Neznalost místopisu je ve Znojmě až obludná. Z dlouhodobé perspektivy to je strašná škoda. Lidé nemyslí na to, že mají odměřený jen krátký život a mohli by to předat dál.
Mapoval jste také interiéry? Prý měli kati na stěnách rozvěšená různá mučidla a také meče k popravám...
Známe podobu pouze rasovny, kde se při dědickém řízení dochoval celý inventář. Jednalo se především o vozy, lucerny, nábytek, hodiny a nářadí. To, co zmiňujete, jsou dost často jen romantické představy od dob kata Jana Mydláře (pražský popravčí, o němž napsal knihu s převahou fikce spisovatel Josef Svátek – pozn. red.). Zůstaňme u faktů.
Jakých znojemských katů jste se tedy dopátral?
Roku 1363 máme ve Znojmě šibenici, ale neznáme žádné katovské jméno ani bydliště. Jméno se dozvíme až o 34 let později. Pak se zase dlouho žádná neobjevují až do 17. století. Takže existuje značný úsek, kdy víme jen to, že kat ve Znojmě byl, dostával výplatu a bydlel v Jámě, ale nejsme schopni určit jeho jméno žádným zápisem. V průběhu třicetileté války se už vyjevují jejich příběhy, žádosti, stížnosti.
Co se dělo, když ukončili řemeslo a přestěhovali se?
I otázkou, jak pokračoval jejich další život, se zabývám. Například poslední znojemský kat ukončil řemeslo roku 1802. Zajímá mě, co se s ním stalo dál, čím se živil, kde má příbuzné. Jeho následovníky jsem dohledal až do konce druhé světové války. Myslím, že jeho rodina teď žije v Rakousku nebo Německu. To je můj úkol, tuhle kontinuitu dopátrat.
Po něm už město kata nemělo?
Jako vlastního zaměstnance ne. Samozřejmě že nějaké popravy ve Znojmě ještě za první republiky a po roce 1945 byly, ale to už se zvali kati odjinud nebo se s odsouzeným jezdilo do Brna.
Pod Znojmem se v historii skladovaly potraviny, ale také mučili vězni
